Když jsme před časem četli rozhovor s Julií A. Setonovou (Woodcraft 3/2019, str. 11), jeho závěr nás upřímně rozesmál:
„Dnes už je jiná doba. Já si jako malá taky ráda hrála na kovboje a indiány, dnes už se ale snažíme indiánskou kulturu nijak nezneužívat… Česká podoba woodcraftu by v USA neměla šanci, byla by vnímána jako politicky nekorektní.“ (Julia A. Seton)
Jistě, o americké hyperkorektnosti a úzkosti nebýt někým zažalován panují už i u nás legendy. Celé se to nějak vzpírá našemu chápání, takže je asi nejlepší brát to s humorem. Ale zde je pro nás nastolena velmi provokativní i vážná otázka: zneužívají čeští woodcrafteři indiánskou kulturu? A zneužíval ji ten, jemuž se přezdívalo Černý vlk? Myslím, že bychom diskusi na toto téma vést měli, stejně jako hledat na tuto otázku odpověď, byť nemusí být jednoznačná a definitivní a názorů se určitě sejde více.
Ani v nejmenším nezpochybňujeme fakt, že způsob „dobývání Ameriky“ a zacházení bílého muže s původními obyvateli byla hanebnost nad všechny hanebnosti.
Než se pustíme do úvah na toto téma, chtěli bychom zdůraznit jednu věc: ani v nejmenším nezpochybňujeme fakt, že způsob „dobývání Ameriky“ a zacházení bílého muže s původními obyvateli byla hanebnost nad všechny hanebnosti, kterou bychom mohli nazvat druhým holocaustem, která si nijak nezadá s jinými známými genocidami a pro kterou nelze nalézt žádnou omluvu. Nicméně je to minulost – minulost, na kterou bychom sice neměli nikdy zapomenout, ale ze které bychom taky dnes neměli vinit osoby, které ty hanebnosti nespáchaly.
Pomineme nyní otázku karmy, která by tu úvahu zkomplikovala tím, že asi i dnes žijí osoby, které v minulých životech ty zločiny páchaly, ale především tím, že bychom si museli klást otázku, proč se to indiánům stalo, když podle karmy se nic na světě neděje náhodně a nespravedlivě. Museli bychom se ptát, odkud se vzalo nepřátelství na život a na smrt mezi některými kmeny, když země byla ještě dost velká na to, aby uživila všechny kmeny. Museli bychom se ptát, proč si indián dokazoval hrdinství zbytečnou smrtí bojovníka z nepřátelského kmene, byť zvítězil ve férovém boji. Museli bychom se ptát na řadu dalších věcí, které by z pozice vyššího mravního principu, na který se dnes často odvolávají, dnešním indiánům nebyly možná příjemné.
Nesledujeme současnou oficiální indiánskou politiku a kulturu, takže nevíme, jak moc je dnes mezi samotnými indiány pocit zneužívání indiánské kultury rozšířen a akcentován. Ale ze slov Julie lze vytušit, že to není nějaká okrajová záležitost a že alespoň většinová americká společnost to tak vnímá. Vzpomněli jsme si při tom na rok 1993, kdy Lakotové na svém pátém summitu v Pine Ridge vyhlásili válku všem vykořisťovatelům lakotské spirituality. Kdysi jsme jejich deklaraci přetiskli česky v časopise Wampum Neskenonu (2/1994), ale lze si ji dohledat v originále na internetu pod heslem „Declaration of War Against Exploiters of Lakota Spirituality“. Stručně shrnuto: Lakotům vadí všichni, kdo s indiánskými posvátnými artefakty (např. dýmkami) a šamanskými obřady kšeftují, ale vadí jim i neindáni, kteří si na indiány jen ze zájmu „hrají“ (dávají si jejich jména, zakládají kmeny, napodobují jejich obřady, např. potní chýši, apod.) – to vše považují za znesvěcení a vyvlastnění.
Obdiv, úcta a náklonnost k indiánům má u nás více než stoletou tradici. Jistě nás spojuje podobný, i když pro nás méně krutý, osud malých národů.
Tehdy jsme k tomu otiskli tento Biminijiho komentář:
„Závažný text. Již delší dobu probleskovaly z Ameriky zprávy, že původní obyvatelé (indiáni) jsou stále více nedůtkliví vůči všem neindiánům, kteří si jakýmkoliv způsobem přivlastňují jejich duchovní tradice. Ať už jde o napodobování z čistého zájmu anebo předmět chladného obchodu. Týká se to především bělochů, ale i některých indiánů, kteří si na kšeftu s náboženstvím vlastního lidu založili slávu či výnosnou živnost.
Proto jsou dnes woodcrafteři v Americe tak moc opatrní a váhají, zda mají do svého moderního programu zahrnout i tradiční Setonovy indiánské prvky. Vědí totiž, že by se to dočkalo u tradičních indiánů negativní odezvy.
Což rozhodně nechtějí, protože si indiánů váží a chtějí s nimi žít v přátelských vztazích. Jako rovný s rovným. A přátelům se nedělá něco, o čem víme, že jim to ubližuje.
Také v naší zemi dosahuje používání indiánské (zvl. lakotské) spirituality „epidemických rozměrů“, abychom použili obrat z lakotské deklarace. Ať už to jsou různé šamanské kurzy nebo aktivity našich woodcrafterů, skautů a euroindiánů založené převážně na studiu literatury. Obřady potní chýše „indiánského ritu“, obřady posvátné dýmky, duchovní tance atd. atd. A v neposlední řadě i udělování „fiktivních indiánských jmen“. To vše bylo dosud děláno převážně z nadšení a obdivu k indiánům. Nejen pro naši zábavu, ale prý i k jejich propagaci, jak někteří zdůvodňují. Ale co teď, když víme, že s tím indiáni nesouhlasí a že je to dokonce těžce zraňuje?
Obdiv, úcta a náklonnost k indiánům má u nás více než stoletou tradici. Jistě nás spojuje podobný, i když pro nás méně krutý, osud malých národů. Naše dobré vztahy s indiány vznikly vlastně i díky velké geografické vzdálenosti a naší relativní nepočetnosti. Nemohli jsme se významně podílet na genocidě původního amerického obyvatelstva. Unikla-li nám tehdy (díky Bohu!) tato „šance“, nabízí se dnes snad ještě silnější pokušení „kolonizace“ toho posledního, co indiánům zbylo – jejich posvátných duchovních tradic, které považují za vlastní.
Až se bude u vás zahajovat sněm posvátným dýmkovým obřadem, nebude vám trochu úzko? Anebo si řeknete: „Do toho nám nemají indiáni co mluvit!“? Ale to už si přece říkali dávní osadníci, když „nutně potřebovali“ indiánskou půdu. Půjdeme ve stopách těch, jejichž heslem bylo „dobrý indián, mrtvý indián“, anebo ve stopách míru, přátelství a úcty? Dokonáme totální kolonizaci indiánů, anebo budeme sami sebou?”
Je to samozřejmě jeden z možných pohledů, se kterým se ovšem Biminiji dnes již plně neztotožňuje, protože už pro Lakoty a další nedůtklivé tolik pochopení nemá. Proč? Myslíme si, že se musí striktně rozlišovat úmysl a účel, s jakým ten či onen k „vytěžování indiánství“ přistupuje.
Obraz indiána se ve střední Evropě postupně proměňoval. Na počátku byly letmé zprávy prvních cestovatelů a misionářů, které podle povahy setkání vykreslovaly indiány jednou jako krvelačné šelmy, podruhé jako politováníhodné neškodné divochy, kteří potřebují naši osvětu a zkulturnění. Nicméně během půlstoletí (cca 1870-1920) se tento obraz ve většinovém vnímání české společnosti dost zásadně proměnil. Počínaje vlivem Josefa Václava Sládka, který si ze svého dvouletého pobytu v USA (1868-70) přinesl k indiánům hluboký respekt a byl schopen ho skrze své básně a překlady (Píseň o Hiawathovi) přenášet do české společnosti, v čemž mu zdatně sekundovaly další osobnosti národního obrození jako Vojta Náprstek či Mikoláš Aleš. Dále přes knihy Karla Maye a posléze dalších zahraničních autorů dobrodružné literatury a konečně až po hrdinu Setonova woodcraftu, v českých zemích tlumočeného zprvu osamoceně Milošem Seifertem v období okolo první světové války, posléze však bez většího pokřivení také skautingem a trampingem.
Najednou je zde obraz indiána hodného sympatií, respektu i nápodoby, protože prošel osudem porobeného národa – a ta poroba byla mnohem krutější než ta naše – ale přesto si dovedl uchovat důstojnost, prokázat mimořádnou odvahu a ukázat okolnímu světu výjimečnou znalost přírody a dovednost, jak s ní v souladu žít. A jestliže někdo začal tyto vlastnosti, znalosti či malebnosti napodobovat, nebylo v tom žádné zneužívání, pohrdání či výsměch, ale naopak uznání, že v tom byli indiáni opravdu dobří, výjimeční, skoro až nenapodobitelní. Čili jde o ocenění toho, čeho indiáni dosáhli.
Bude nás pohoršovat, když si protinožci založí slovácký kroužek, ušijí si příslušné kroje, budou zpívat moravské písně, tančit národní tance a jako „hřeb večera“ uspořádají v jedné tasmánské vesnici jízdu králů?
Mělo by nám vadit, že někdo ve světě vaří pivo po českém způsobu nebo vyrábí skleněné korálky či typicky podkrkonošské vánoční ozdoby na stromeček? Asi nám to vadit nebude, snad při tom zjištění pocítíme i kousek hrdosti. Nebo bude nás pohoršovat, když si protinožci založí slovácký kroužek, ušijí si příslušné kroje, budou zpívat moravské písně, tančit národní tance a jako „hřeb večera“ uspořádají v jedné tasmánské vesnici jízdu králů? Snad nám to přijde úsměvné, třeba i trochu trapné, bude-li to poněkud nepovedená nápodoba, ale těžko v tom budeme spatřovat krádež naší národní identity či duše národa. A stoupence každého náboženství či duchovní cesty potěší, když se k jeho náboženství či cestě přidá někdo cizí – je to pro něj potvrzení, že jeho cesta je správná (byť by objektivně úplně nebyla).
Proč tyto nápodoby a inspirace indiánům vadí a nevidí v nich ocenění svých dobrých vlastností, ale zneužití? Myslíme si, že jedno z možných vysvětlení je toto. Svět se vyvíjí a národy i jednotlivci, chtějí-li v něm přežít a obstát, se musí vyvíjet s ním, adaptovat se na proměnlivé podmínky, jinak se dříve či později dostanou s novou podobou světa do konfliktu a svět je odsune na periferii nebo zahynou. Indiáni se, z různých důvodů, nebyli schopni na nový svět adaptovat a ten je odsunul na periferii. Nebyla to primárně vina toho světa, ale indiánů samotných. A co hůře: během toho procesu ne-adaptace indiánské národy ztratily i ty dříve oceňované vlastnosti: důstojnost, odvahu, mimořádné znalosti a dovednosti, někdy včetně vlastního jazyka. Jejich náboženství jim nedalo do změněného světa smysl života. Ztratili svoji identitu. Jsou národem (národy) minulosti, ne přítomnosti, ale ani té slavné minulosti nedokážou využít k posílení své identity. Místo, aby si přiznali, že jsou národem minulosti, a dokázali najít most k budoucnosti tím, že okolnímu světu ukáží a nabídnou, že jejich kultura a životní know-how není úplně pasé (protože třeba moudrý a šetrný vztah k přírodě je něco, co musí i západní civilizace pro sebe objevit, nechce-li zahynout), chovají se jako uražené malé děti, které nedovolí jiným dětem sáhnout na jejich hračku.
Jsou frustrovaní tím, že je svět odsunul na periferii a oni ztratili smysl života a vlastní identitu. Zdůrazňujeme slovo „ztratili“, protože takové věci se nekradou, ale jenom ztrácí. A teď z toho mají komplex méněcennosti, ze kterého obviňují okolní svět.
Jakpak by asi reagovali na laskavý humor dvojice Svěrák-Smoljak z Cimrmanovy divadelní hry Opeřený had (viz seminář ke hře Afrika), který je postaven na parodování indiánských jmen? Obávám se, že by ho dnes neocenili ani Huróni, pro jejichž ochotnický soubor Cimrman hru napsal, přičemž počítal s tím, že tomuto kmeni známému svým hypertrofovaným smyslem pro humor stačí i slabší vtip k nevázanému smíchu. Přitom zde vůbec nejde o zesměšňování indiánů, ale o jazykové hříčky. Umět si dělat legraci sám ze sebe nebo tolerovat laskavý humor vůči své osobě je přece známkou určité duchovní vyspělosti.
Indiáni bloudí v přítomnosti, a jestli chtějí najít cestu do budoucnosti, musí se vrátit ne ke kořenům, ale k obecně platným mravním hodnotám a k takové duchovní cestě, která jim poskytne dostatečnou duchovní oporu. Na svou tradici mohou navázat, ale s velkorysostí, která to použitelné z tradice nabídne nezištně okolnímu světu. Pak zase začnou v očích tohoto světa nabývat svých původních ctností a budou si sami sebe více vážit. Našlapovat po špičkách formou politické korektnosti okolo jejich uraženého ega znamená jen posilovat jejich mindrák a prodlužovat jejich utrpení. Jejich stylizace do role oběti je převážně maskování své neschopnosti přizpůsobit se měnícímu se světu.
Ona totiž celá ta věc je mnohem složitější, jak o tom svědčí následující příběh ze života, který zaznamenal ve své knize „Když se nemožné stane“ česko-americký psychiatr Stanislav Grof. Jde o zakladatele transpersonální psychologie, jehož velkým přínosem psychologii bylo zkoumání změněných stavů vědomí a různých způsobů, jak jich dosáhnout. Ve své knize vypráví, jak se kdysi s přáteli na pozvání šamana účastnil indiánského obřadu s využitím peyotlu:
„Na letišti v Topece jsme si pronajali auto a odjeli do hluboké kansaské prérie. Tam stálo uprostřed liduprázdné pustiny několik týpí, v nichž se měl posvátný obřad konat. Slunce zapadalo a rituál měl už už začít. Než jsme se však mohli připojit, museli jsme být přijati jeho ostatními účastníky, což všichni byli indiáni. Objevil se však problém, který se chvílemi až podobal dramatické skupinové terapii.
Za doprovodu prudkých emocí na nás domorodci vytáhli bolestnou historii invaze a dobytí Severní Ameriky bílými vetřelci – jejich půdy, nesmyslné masakry buvolů a mnoho dalších krutostí. Po dvou hodinách dramatické výměny názorů se emoce zklidnily a indiáni nám jeden po druhém svolení k účasti na obřadu dali. Nakonec zbyl už jen poslední z nich, který zůstal proti naší přítomnosti neoblomně zatvrzelý. Byl to vysoký, tmavý a nevlídný muž. Jeho nenávist k bělochům byla bezbřehá.
Jeho druhům, kteří už začínali být z dalšího zpoždění obřadu rozmrzelí, dalo velikou práci ho o svolení k naší účasti přesvědčit, než konečně váhavě kývl. Vše se urovnalo, alespoň zdánlivě, a všichni jsme se shromáždili v rozlehlém týpí. Rozhořel se oheň a posvátný obřad začal. Postupně jsme požili plátky sušeného peyotlu a nechali kolovat obřadní hůl a buben. Podle domorodého obyčeje mohl kdokoli, kdo hůl držel, něco zazpívat, pronést nějaké osobní prohlášení, nebo se jakéhokoli projevu zdržet a oba předměty jen poslat dál.
Ten zatvrzelý muž, který nás tak dlouho odmítal, seděl přímo proti mně opřený o tyč týpí. Nepřátelství a hněv z něj přímo sršely a že je rozhořčený, bylo jasné nám všem. Zatímco všichni ostatní účastníci se do obřadu plně zapojili, on zůstal odměřený a stranou. Pokaždé když hůl a buben obešly kruh a dostaly se zase k němu, velmi zlostně je poslal dál. Moje vnímání okolního prostředí bylo účinkem peyotlu neobyčejně zostřené. Tento muž se pro mě stal bolavým středem mého světa a dívat se na něj pro mě bylo čím dál tím obtížnější. Nenávist jako by mu vyzařovala z očí v podobě jasných laserových paprsků, které mě bodaly a naplňovaly celé týpí. Tento vzpurný postoj si dokázal zachovat po celý obřad.
Ráno krátce před svítáním jsme hůl a buben poslali dokola naposledy. Byla to příležitost pro každého z nás, aby o svých prožitcích a dojmech z uplynulé noci řekl pár závěrečných slov. Promluva Waltera Houstona Clarka byla mimořádně dlouhá a velmi emoční. Vyjádřil hluboký vděk za velkorysost našich domorodých amerických přátel, kteří se s námi podělili o jejich nádherný obřad, Walter obzvláště vyzdvihl to, že nás mezi sebe přijali navzdory všemu, co jsme my provedli jim tím, že jsme zabrali a ukradli jejich zem, pozabíjeli jejich lidi, znásilňovali jejich ženy a způsobili masakr buvolů. V jedné chvíli se zmínil i o mně – už si přesně nevzpomínám, v jaké souvislosti – jako o „Stanislavovi, který se ocitl tak daleko od své rodné vlasti, kterou je Československo“.
V okamžiku, kdy Walter pronesl slovo Československo, muž, kterému naše přítomnost celou noc tolik vadila, náhle podivně zneklidněl. Vstal, přeběhl přes celé týpí a padl mi k nohám. Hlavu mi složil do klína a propukl v hlasitý pláč. Asi tak za dvacet minut se zklidnil, vrátil se na místo a byl schopen promluvit. Vysvětlil nám, že večer před obřadem nás všechny vnímal jako „bledé tváře“ a tím pádem automaticky jako nepřátele domorodých Američanů. Poté, co vyslechl Waltrovu poznámku, si uvědomil, že vzhledem k tomu, že pocházím z Československa, nemám s tragédií jeho lidí nic společného. Češi přece nepatřili mezi vyhlášené dobyvatele Divokého západu. Po celou dobu posvátného obřadu mě proto nenáviděl zcela bezdůvodně.
Tento muž vypadal opravdu zdrcený a neobyčejně skleslý. Po tomto úvodním prohlášení se dlouze odmlčel a bylo vidět, že svádí nějaký hluboký vnitřní boj. Bylo jasné, že toho má na srdci ještě víc. Konečně se vzchopil, aby nám dopověděl i zbytek toho, co chtěl sdělit. Za druhé světové války byl totiž odvelen k letectvu Spojených států a pár dní před jejím koncem se osobně podílel na celkem nečekaném a zbytečném americkém náletu na Plzeň, po celém světě známou svým slavným pivem a automobilovou továrnou značky Škoda. Jeho nenávist vůči mně byla tudíž nejenom nespravedlivá, ale naše role se náhle doslova obrátily. Pachatelem byl on a obětí já. On přepadl mou zemi a zabíjel mé lidi. To bylo víc, než kolik dokázal unést. Vrátil se ke mně a stále mě objímal a prosil za odpuštění.
Když jsem ho ujistil, že k němu žádné nepřátelské pocity nechovám, stalo se něco mimořádného. Přistoupil k mým baltimorským přátelům, kteří byli všichni Američané, omluvil se jim za to, jak se k nám všem před obřadem i při něm choval, objal je a požádal o odpuštění. Řekl, že tato příhoda ho poučila, že svět by se ocitl v beznadějné situaci, kdybychom v sobě všichni dál nesli nenávist za činy spáchané našimi předky. Také si uvědomil, že je scestné dělat všeobecné soudy o rasových, národnostních a kulturních skupinách. Lidi bychom měli posuzovat podle toho, jak se chovají, a ne podle toho, do jaké skupiny patří.
Jeho promluva zněla jako pokračování dopisu přičítaného náčelníku Seattlovi, v němž se obrací na evropské kolonizátory. Uzavřel ji těmito slovy: „Vy nejste mými nepřáteli, jste moji bratři a sestry. Vy jste mně ani mým lidem nic neprovedli. To všechno se stalo už dávno za života našich předků. A je dokonce možné, že jsem v té době já sám byl na opačné straně. Všichni jsme děti Velkého ducha a všichni patříme Matce zemi. Naše planeta je ve velkých nesnázích a pokud si v sobě stále poneseme starou zlobu a nebudeme spolupracovat, zahyneme všichni.
A jak tuto filosofickou úvahu pro nás prakticky zakončit? Máme-li čisté úmysly, nebojme se osočování z nekorektnosti a berme si dál to nejlepší od nejlepších indiánů, jak nás k tomu vybízel Ernest Thompson Seton. A kdyby snad bylo třeba se proti osočování ze strany indiánů bránit, nabízíme pádnou odpověď. Prohlásíme opilství a závislost na alkoholu za posvátnou tradici bílého muže a budeme tvrdit, že nás jeho zneužívání jinými národy hluboce na duši zraňuje a že si to nepřejeme. Možná se nám pak podaří posunout úhel pohledu na celou věc natolik, že si budeme moci s indiány vykouřit dýmku míru.
Zdroje
Woodcraft: časopis Ligy lesní moudrosti. 30(3). Praha: Liga lesní moudrosti, 2019. ISSN 1804-9508.
Wampum Neskenonu: pro skauty a woodcraftery. 3(2). Praha: NIKA, 1994.
GROF, Stanislav. Když se nemožné stane: [dobrodružství za hranicemi běžného vědomí]. Praha: Práh, 2012. ISBN 978-80-7252-359-7.
