Šemík a Lenka jsou se svými čtyřmi dětmi členy rodinného kmene Stromolezců. Ideální volba na rozhovor pro číslo zaměřené na rodinný woodcraft. Takže jsem si představovala, že s nimi udělám takzvaně dvojitý rozhovor. Na jednu otázku odpoví jak Šemík, tak Lenka, a já získám různé úhly pohledu najednou. Ukázalo se ale, že to nepůjde, že jsou oba navzájem provázaní natolik, že by tenhle koncept vypadal vyumělkovaně a strojeně.
Nesmí chybět obligátní otázka – jak jste se dostali k Lize lesní moudrosti a woodcraftu vůbec?
No, v podstatě přes Legolase a jeho rodinu. Znali jsme se s nimi z vandrů, byli jsme se podívat za nimi na Kosáku, když tam tábořívali větší část léta sami na dolní louce. A když jsme pak měli Lucinku, tak jsme s nimi s ročním miminem tábořili asi 14 dní a celkem se nám to zalíbilo. Takže jsme letní táboření v teepee v dalších letech postupně protáhli na 3–4 týdny, včetně ligového táboření. Dalším krokem pak bylo založení rodu, účast na dřevních brigádách a podobně. Tím, že jsem se historicky pohyboval mezi trampy, skauty, vodáky a podobně, tak jsem zjistil, že některé woodcraftery už vlastně dávno znám – Willyho, Deště, Netopýra, Vokouna, … A i skaut, do kterého jsme kdysi chodili, vycházel z Setonových myšlenek a woodcraftu. Trampské domovenky mají podobu znaku lesní moudrosti a tramping se vlastně za první republiky považoval skoro za neorganizovaný skauting. Takže vlastně jsme se víceméně už od mládí motali kolem woodcrafterských myšlenek, až jsme se nakonec potkali i s Ligou lesní moudrosti…
Jako rodina jste členy kmene Stromolezců, to se vám přihodilo jak?
Když Netopýr zkoušel založit dětský kmen v Plzni, tak tam chodila Lucinka se Štěpánkou. Ale i když do Plzně to nemáme daleko, spojení pro malé děti nebylo úplně nejlepší, takže jsme je vozili jen na některé schůzky. A pak byly i na táboře, kterým vlastně Netopýr začal civilizovat louku za initi. Akorát dětí v kmeni nebylo úplně tolik, kolik původně Netopýr očekával, takže postupem času přišel s myšlenkou na rodinný kmen. A u rodinného kmenu si myslím, že už si na nedostatek členů úplně stěžovat nemůže – postupně jsme se celkem rozrostli na osm rodin s nějakými 15 dětmi.
Co název kmene, má nějaký skrytý význam? Co nebo kdo jsou ti Stromolezci?
To by byla spíše otázka na děti, které si tento název zvolily ještě v době, kdy se jednalo o dětský kmen. Ale jinak se asi stačí přijít podívat na táboření a třeba na jejich stromovou pevnost, aby bylo jasné, že název byl rozhodně vhodně zvolený.
Přínosem pro děti je zejména to, že můžou společně trávit čas a do velké míry rozhodovat, co budou společně dělat. Chovají se k sobě hezky, pomáhají si a jsou neuvěřitelně kreativní.
Jak funguje kmenová komunita?
Společné je letní táboření na Kosáku. A v podstatě je to asi jediná akce, kde se postupně sejdeme úplně všichni. Ohledně zápisů do kroniky se odsouhlasilo, že se za kmenovou akci bude považovat ta, kde se zúčastní alespoň tři rodiny z kmene. Je pravda, že část akcí typu bruslení na rybníce jsou zejména pro Plzeňsko-plzeneckou sekci, z Prahy to mají trochu dál… Na podzim bývá horolezecký víkend. Plus bývají ještě nějaké další kmenové akce – když se povedlo získat dostatečné velkou chalupu na Silvestra, tak byl i společný silvestr. Také na Skřítčím vandru bývala hojná účast Stromolezců. Ale ono se to tak prolíná, že je občas otázka, co je vlastně Stromolezecká akce a co ne, když je tam část Stromolezců a k tomu část dalších kamarádů s dětmi. Každý květen taky vyrážíme někam na vodu, na vandry, v zimě na lyže, na běžky.
Přínosem pro děti je zejména to, že můžou společně trávit čas, a do velké míry rozhodovat, co budou společně dělat. Chovají se k sobě hezky, pomáhají si a jsou neuvěřitelně kreativní. Děti jsou různého věku a na rozdíl od stejnověkého třídního kolektivu pak nemají tolik potřebu vzájemného soupeření.
Máte čtyři děti, je u vás doma vůbec někdy klid?
Naše děti jsou dost aktivní a několik víkendů v roce tráví na sportovních soustředěních. A když se v té době podaří nejmladšího Vojtíka udat babičce, nevíme, co s tím klidem dělat…
Pohledů a cest na výchovu je dnes nepřeberně, stejně tak jako podpůrné literatury. Jak to máte nastaveno vy? O jaké základy se při výchově dětí opíráte?
I my jako rodiče jsme si prošli jistým vývojem. S příchodem Lucinky jsme začali nakupovat ve farmářských obchodech a četli respektující literaturu. Některé principy respektující výchovy jsme přijali za své, jenže ne vše, co se dá aplikovat na jedno dítě, se dá pak používat s přibývajícím počtem potomků. Teď už Léňa tvrdí, že je z nekonečných diskusí unavená a přibývá tak množství nejrůznějších příkazů a zákazů. Já si zase myslím, že se snažím s dětmi diskutovat víc než dříve, ale vůbec nevím, jestli to má nějaký efekt. Každopádně se snažíme naslouchat potřebám dětí, ale s jejich narůstajícím věkem přibývá i pravidel, která musí respektovat.
Výchova je složitá věc. O to složitější, že nejenže každé dítě je jiné, ale jak roste, tak se mění, a tím se mění i jeho potřeby. A my jako rodiče musíme neustále upravovat svůj přístup k němu.
Velmi nám pomáhá i fakt, že naše děti jsou dost samostatné. Kam můžou, tam se přemísťují samy, spoustu si toho zařídí a jsou zvyklé se o sebe postarat. A starší jsou zvyklí pomáhat mladším.
Každopádně k ideálnímu rodičovství máme daleko. Jsme oba dost pracovně vytížení a času na děti je méně, než bychom si přáli. Vojtík třeba před týdnem nakreslil obrázek, kde byli skoro všichni členové rodiny. A na otázku, kde je tatínek, odpověděl: „Tatínek tam není, ten pracuje.“
Existuje nějaká kuchařka nebo návod na to, aby byla rodina šťastná?
Pokud ano, rádi bychom si ji přečetli…
Já jsem spíš intuitivní rodič, knihy o výchově jsem nikdy moc nečetla. Nedávno mě, při besedě s Milanem Studničkou, překvapilo, jak někteří rodiče ve výchově tápou, jak potřebují pořád ujišťovat, že dělají vše dobře, a to, podle mě, i u naprosto banálních věcí. Čím to podle vás je?
Některé postřehy z knížek o výchově bych řekl, že není na škodu si přečíst. Ale i tak mám dojem, že dost pouček bylo ve stylu, že by se měl člověk zamyslet, jak by na který příkaz od rodiče reagoval sám. Takže si nemyslím, že bych byl úplně dobrý rodič. A to, že někdo chce pořád ujišťovat – nebude to současnou dobou? Všichni chtějí jezdit podle navigace a kdo jezdí podle vlastního rozumu?
Výchova je složitá věc. O to složitější, že nejenže každé dítě je jiné, ale jak roste, tak se mění, a tím se mění i jeho potřeby. A my jako rodiče musíme neustále upravovat svůj přístup k němu. Každopádně bychom řekli, že je dobré chtít být dobrým rodičem a dělat pro to maximum, i když nikdo není dokonalý. Je důležité si připustit, že perfektní to nikdy nebude.
Taky se mi zdá, že rodiče dnes dětem až zbytečně moc umetají cestičku…
Dost mě překvapily historky, že některé děti si prý dneska ve 14 letech neumí ani ukrojit chleba, protože jim nikdo doma nepůjčí nůž. To naštěstí u woodcrafterů nehrozí, naše děti většinou měly vlastní nůž už tak od 5 let, ne-li dříve. A když bylo na táboření nějaké vyřezávání s dláty, tak mnohem víc zafáčovaní byli rodiče Stromolezců než děti…
Ale cestičky jim umetáme také, a někdy možná zbytečně moc…
Čemu se věnují vaše děti, co je baví a zajímá?
Na vypsání všeho tady není dost prostoru. Lucku hlavně sport (kanoistika) a hudba, Štěpka je vášnivý čtenář a lezec na všechno, na co se dá vylézt. Jiřík je nadšený houbař a rybář a přijde nám, že je nadšený skoro do všeho. U Vojtíka máme obavu, že tíhne spíš ke hraní her na mobilu, ale když se dostane do přírody, pak zase téměř nechce domů.
Všichni mají spoustu aktivit, které je těší a které dělají rádi, i když jim zabírají hodně času. V prioritách ale mají jasno – stromolezecké akce vždy hrají prim, zejména kvůli kamarádům, na které se těší. A nejmladší se vždy už od podzimu ptají, kdy už zase bude táboření na Kosáku…
Vraťme se zpět k woodcraftu. Co je na filozofii E. T. Setona podle vás stále aktuální? A co vám osobně woodcraft dává?
Mě kdysi strašně motivovala návštěva u Netopýrů doma – to, jak mají třeba vlastnoručně vyrobené poličky. Woodcrafterská filosofie malebnosti a toho, aby si člověk zkusil některé věci vyrobit sám, i když nebudou úplně dokonalé, jednoznačně dává smysl. A když má člověk děti, tak o to víc.
Je dobré dětem ukázat, že je třeba se celý život vzdělávat a růst. A dělat něco pro druhé. Ve woodcraftu napomáhají seberozvoji orlí pera, která jsou u dětí v kmeni velmi oblíbená.
Co je pro vás v životě důležité?
Rodina, víra, odvaha, láska k sobě i k druhým. A činorodost, ta se vždycky hodí.
Děkuji oběma za rozhovor.
