Malebnost je jednou z devíti zásad woodcraftu. A sněmy, které zahrnují další zásadu – kouzlo táborového ohně, bývají velmi malebné. Jak ale dělat sněmy s malými dětmi? Vydrží tak dlouho sedět a nebudou na sněmu rušit? Nebudou usínat?
Když jsme zakládali rodinný kmen Tussilago, jedním z důvodů bylo, aby i naše děti mohly zažít táboření v týpí a kouzelné chvíle večerních sněmů. Protože jsme ale v té době měli ještě hodně malé děti, museli jsme tomu sněmy trochu přizpůsobit. Tak především jsme sněm zahajovali brzy – asi tak kolem čtvrté až páté hodiny. To tedy znamenalo dřívější lehkou večeři a přibližně v polovině sněmu jsme dělali přestávku na svačinu mimo sněmovní kruh (mazané chleby nebo rohlíky a pití). Před sněmem jsme si popovídali o tom, jak se ve sněmovním kruhu chovat, co dělat, když někdo potřebuje odejít, jak se vrátit, co ve sněmovním kruhu nedělat. A dopředu si každý rod – rodina, později clan – družina dětí, připravil místo, kde bude při sněmu sedět.
Malebné zahájení sněmu z původního kmene Tussilago se zpěvy a legendami jsme ponechali. Když byly děti ještě malé, tak jsme sněmovní oheň zapalovali my dospělí. Ale později se stalo tradicí, že když někdo přestupoval do lóže starších (z Lóže skřítků do Malé lóže, později z Malé lóže do Velké lóže), tak byl jedním ze zapalujících a říkal část woodcrafterského zákona. Děti si mohly vybrat světlo, které jim bylo nejbližší. Většinou to vyšlo tak, že zapalovaly dvě děti a dva dospělí nebo starší děti přecházející do Velké lóže. Používali jsme jen jednu pochodeň, kterou ke sněmovnímu ohni nesl někdo z dospělých, a když při zapalování předával pochodeň ve směru slunce dítěti, tak mu ji pomohl držet a oheň zapálit. S přebráním pochodně pak zase pomohl další dospělý nebo starší dítko.
Sněm je možné udělat tak, aby si ho užily i malé děti a nemusí to být na úkor obřadnosti.
Sněmy samozřejmě nemusí být vždy s táborovým ohněm – v Lize lesní moudrosti se dělají například sněmy v místnosti (Sněm zástupců LLM, zimní sněmy kmenů). My jsme v rodinném Tussilagu zavedli v době velmi horkých letních táborů sněmy v kruhu kolem luceren se svíčkami. Větu „zapaluji světlo krásy“ stačilo změnit na „přináším světlo krásy“ a po odříkání zákonů lucernu položit na připravené místo u kruhu vytvořeného z křemenů. Na začátku sněmu jsme byli rádi, že se nepečeme u ohně, a když se setmělo, tak bylo sice trochu chladněji, ale kruh osvětlený lucernami byl velmi malebný. Vlastně jsme si sněmy s lucernami tak oblíbili, že sněmovní oheň děláme v posledních letech spíše výjimečně. V Tussilagu máme totiž sněmy jen jednou ročně – při letním táboření.
Tradiční body sněmovního programu, jako jsou zprávy náčelníka, hospodáře, volby, udílení činů, pasování na tituly lesní moudrosti, rituál přestupu do lóží, příp. přijímání do kmene, jsme prokládali chvílemi pro rozptýlení – bojem o čtyři skalpy, písničkami, vyhlášením táborové hry s předáváním cen. Co je to ten boj o skalpy? Tradice z dětského Tussilaga – čtyři soutěže ze čtyř oblastí – zdatnost, znalost přírody, tábornictví a lesní moudrost. Soutěžily mezi sebou jednotlivé družiny dětí, a která družina (nebo její zástupce) vyhrála, ta získala skalp dané barvy – trofej z jelenice omotané barevnou bavlnkou, která se věšela na družinový štít. Soutěže byly pokud možno krátké, ale takové, aby se děti rozhýbaly, pobavily, oživly. Družiny vedly nejstarší děti. Jak v Tussilagu děti průběžně dorůstaly, přibývali do družin mladší členové a starší naopak předávali vedení mladším a zakládali si družiny starších. S tím, jak děti odrůstaly, jsme postupně mohli dělat sněmy trochu delší, vynechat přestávku se svačinou, posunout sněm na později.
Ráda bych zmínila jednu z tradic, kterou jsme zavedli v začátcích rodinného kmene, a to byl „Obřad miminek“. Když některá z našich členek očekávala přírůstek do rodiny, a tedy i do Tussilaga (do Tussilaga se noví členové většinou nepřijímali, ale rodili), tak se po kruhu poslala taková putovní indiánská panenka, a každý mohl budoucímu miminku něco popřát. Panenku u sebe maminky měly až do předání na sněmu další kamarádce v očekávání. Nově vybudovanou tradicí byly také přestupy do lóží, kdy na sněmu probíhalo přivítání nových členů ostatními členy lóže, předání šerpy a na Stoupání na horu převěšení kůže se jménem na ráhýnko vyšší lóže.
Ještě se zmíním o udílení korálkových činů a skřítkovských titulů. Pokud to děti zvládly, žádaly si o udělení korálků samy, ale vůbec nevadilo, když jim trochu pomohla maminka, nebo když je doprovodila pro náhrdelník s novými korálky. Pasování na skřítkovské tituly probíhalo obřadním orlím perem s rolničkou a za každý stupeň děti získaly rolničku, kterou si pak zavěsily do korálkového náhrdelníku.
Takovou chvílí rozptýlení v závěru sněmu byla pro děti vždy volba názvu tábora. A do závěrečné Chvíle pravdivých slov se děti také časem rády zapojovaly – tedy aspoň ty, které se nebály mluvit před ostatními.
Podle našich zkušeností je tedy možné sněm udělat tak, aby si ho užily i malé děti (a rodiče netrpěli) a nemusí to být na úkor obřadnosti, jen je potřeba najít správnou rovnováhu mezi malebností a zábavou a vědět, kde je možné slevit z pravidel.
