Při téhle otázce si nejde nevzpomenout na obě Čotokwy, které jsem absolvoval – jak Malé lóže, tak Ohniveckou. Ten pocit, při kterém si člověk (i tenkrát v těch patnácti) přijde, že naprosto omládl, když pro něj někdo vytvoří hru s plněním úkolů, je něco, co bych si zase někdy přál zažít. V rámci Čotokwy Malé lóže jsem tak vyrazil na první vandr v životě, ve kterém jsme se ve skupince seznámili tak rychle a intenzivně, jak předtím ve škole a jiných kroužcích nikdy. Po cestě jsme měli plnit různé úkoly, které jsme zapisovali do přiděleného sešitu. Jedno přespání jsme se slovy „To bude noc!“ dokonce absolvovali namačkaní ve třech lidech v miniaturním přístřešku, což naše nově vzniklé kamarádství ještě utužilo. Když si na to vzpomenu při takhle pěkném počasí, cítím, že mě něco uvnitř mě táhne ven do přírody aspoň na pár dní.
Kateřina Grünwaldová
WIČANHPI, kmen Drum-Bun
Nejsilnější vzpomínky z mého kmenového dětství by asi dnešní pedagogičtí vědátoři zaškatulkovali právě mezi metody zážitkové pedagogiky. Tehdy to nikdo vědecky nenazýval, ale intuitivně jsme učení se pomocí zážitku, v bezpečném prostředí, ale na hranicích svých možností využívali, co to šlo. Všechny noční pochody s minimem věcí, výsadky, nutnost rozdělat oheň či vyjít s tím, co máme a poradit si, ve mně zůstaly zapsány nesmírně silně. Dodnes vnímám, že část mého sebevědomí pramení z jejich úspěšného zvládnutí. Hlad vydržím, zimu přežiju, řešení úkolu najdu, když nemůžu, pak přidám víc. S přáteli to půjde líp. A mám aspoň mlhavé tušení, jak reaguju, když jde do tuhého.
Velmi silné vzpomínky mám na kurz Zrcadlo Prázdninové školy Lipnice. Devět dní nabitých zážitkovou pedagogikou pro lidi z pomáhajících profesí nám účastníkům ukázal, kam a kudy by se naše osobnosti mohly a měly ubírat. Neskutečně intenzivní.
Pamatuji si noční cestu a pak dvě krajnice vyskládané ze samých svíček, které vedly ke dveřím. Dveře uprostřed lesa obvykle nepotkáte. Byl na nich nápis – Vítej. Jedna židle je připravena pro tebe a druhá, pro koho potřebuješ. Vzala jsem za kliku. A na té židli seděla moje prababička. Víte, moje prababička zemřela, když jsem byla malá, a já se s ní nikdy dost nerozloučila. A tak jsem si sedla a povídala si s ní a moc jsem u toho plakala. Moc. Hodně moc. Příliš. A když už jsem si s tím neuměla poradit, ze tmy se vynořila Karolka, to byla naše kurzovní psycholožka. Profesionálka. Celou dobu tam schovaná. Ta mě z toho zážitku vyvedla zpátky do bezpečí.
Je to moje SILNÁ vzpomínka týkající se zážitkové pedagogiky. Naučila mě, že nutit lidi, aby si trošku „hrábli“, je důležitá část seberozvoje. A když se ocitnete v roli organizátora takové akce, je dobře vědět, co a kdo bude dělat, když si účastníci hrábnou víc než jen NA hranu. Za hranou je to už blbý.
Dita Laštovičková
TODI, kmen Ťapáč
Vzpomínám si na kurz Zdravotníka zotavovacích akcí, který jsem absolvovala u Indiho. Vedle povídání o různých zdravotních patáliích bylo pro účastníky připraveno i velké množství simulovaných situací a to opravdu velmi věrohodně. Takže jsme museli řešit například hromadnou dopravní nehodu, kde byla opravdu nabouraná auta a převržená motorka nebo amputaci končetiny, kdy z dotyčného opravdu stříkala krev proudem. Díky tomu, že jsme si řešení různých situací vyzkoušeli, budeme lépe připraveni, pokud se do takové situace někdy v budoucnu opravdu dostaneme. A tímto bych kurz všem, kteří pracují s dětmi, vřele doporučila.
