Když mě šéfredaktorka Woodcraftu Gábina požádala o článek na téma zážitkové pedagogiky či neformálního vzdělávání, nebyl jsem si jistý tím, co se po mně vlastně chce.
Duší a srdcem jsem woodcrafter. Pracuji jako pedagog volného času a občas v rámci své práce využívám jak některých principů výchovy prožitkem, tak woodcraftu. A přirozeně se už roky zabývám vzájemnými průniky obojího. Pokud prostě narazím na něco inspirujícího, ať už v časopisu Woodcraft nebo v Gymnasionu – časopisu pro zážitkovou pedagogiku, dál to využívám ve své praxi a občas mě u toho napadnou další souvislosti. Zdálo se mi, že kdokoliv chce vědět něco o výchově prožitkem, tak má stejnou možnost jako já, ale Gábina mě ujistila, že to takhle nemá každý čtenář Woodcraftu a že řada z vás třeba ani o časopisu Gymnasion nebo o dalších publikacích věnujících se pedagogice zážitku neví. A prý je to možná škoda.
“Duší a srdcem jsem woodcrafter. Pracuji jako pedagog volného času a občas v rámci své práce využívám jak některých principů výchovy prožitkem, tak woodcraftu.”
Přijal jsem to jako výzvu. Nechce se mi to věřit, ale poslední článek o vzájemném vztahu obou ne vzdáleně příbuzných směrů jsem napsal ještě pro Bizoní vítr před patnácti lety. Od té doby vyšla řada dalších článků nebo publikací, došlo k posunu celé problematiky a jejího vnímání mou osobou. Neuškodí si myšlenky utřídit, abych se v nich lépe orientoval já, a možná tím přispěju i k tomu, že se ve vzájemném vztahu woodcraftu a moderních směrů výchovy v přírodě lépe vyzná i širší woodcrafterská veřejnost. A nakonec to třeba napomůže v nějakých diskusích k budoucímu nasměrování Ligy lesní moudrosti jako takové. Vím, odvážná myšlenka, ale kdo ví?
“Ze všeho nejdřív bych začal terminologií. Kdo se má vyznat v těch všech pojmech – zážitková pedagogika, výchova prožitkem, zkušenostní učení?”
V roce 2019 vyšla kniha Zážitková pedagogika, kterou napsal můj dávný přítel, profesor filozofie tělesné kultury a výchovy prožitkem a zároveň vedoucí mé bakalářské práce Ivo Jirásek. Ten v ní docela striktně odděluje zážitkovou pedagogiku jako teoretickou vědu od samotné výchovy v přírodě. Poprvé zde uvádí model holistické výchovy v přírodě a volném čase (holistický = celostní a je to taková výchova, pro kterou je důležitější celek než jednotlivé její části), které nejde o vzdělávání či učení a přenos poznatků, ale o „úsilí o nápravu věcí lidských“. Jedná se o výchovné působení v již uvedených mezích – ve volném čase a v přírodě. Já se s dovolením budu držet tohoto názvosloví, neb je mi blízké a navíc – holistické výchově jde o celek – tudíž o všechny stránky, které dělají člověka člověkem. Nepřipomíná vám to něco? Cílem woodcraftu je přece také člověk vysoké lidské úrovně, rozvíjející se ve čtyřech směrech…
Tradice versus modernita
Dalším problematickým bodem by mohla být otázka, co je v rámci výchovy v přírodě tradiční a co je moderní. Dosud je woodcraft ve většině publikací věnujících se výchově v přírodě uváděn jako jeden ze zdrojů všech těch současných moderních směrů i jako jistá protiváha disciplinovanému a mnohem více organizačně propracovanému skautingu. Obě hnutí pak bývají označována jako tradiční hnutí pro výchovu v přírodě. Tendence vývoje volnočasových aktivit ve třetím tisíciletí ale směřují zatím jednoznačně od tradičního k netradičnímu, modernímu. Každá z organizací se s tím vyrovnává po svém. Řekl bych, že Junák lépe než Liga lesní moudrosti. Ale to není nic nového, to Junáku šlo vždy lépe už od samotných počátků. Jsou-li v LLM nějaké takové snahy či proudy, to nevím, ale zřejmě ještě nenabyly vrchu, protože se to navenek nijak neprojevuje. Myslím ale, že do budoucna se bude třeba rozhodnout, jak dál. Já straním tradici a pokusím se vysvětlit proč.
Tradiční je dlouhodobý stálý vliv, zatímco moderní jsou krátkodobé trendy. Na Duhovce, středisku volného času, kde pracuji, organizujeme celoroční kroužky i prázdninové tábory. Po odchodu ze skautského oddílu, kde jsem výchovně působil s přestávkami 30 let, jsem zde založil kroužek „Malých indiánů“ s myšlenkou, že z něj časem vytvořím woodcrafterský kmen. Zároveň během letních prázdnin organizuji i příměstský tábor se stejným názvem i zaměřením pro děti 1. – 4. tříd základních škol a ten využívám i k náboru do tohoto kroužku. O tábor je zájem veliký, každoročně kolem 32 – 35 dětí. Občas ani neuspokojíme poptávku. Do kroužku mi dětí chodí deset. Co se týká samotného výchovného působení, je v tom citelný rozdíl, mít možnost děti ovlivňovat na schůzkách a akcích po celý rok anebo jen pět dnů v týdnu během letních prázdnin. Díky tomu samozřejmě musím změnit i výchovné prostředky, abych děti během tak krátké doby vůbec zaujal. Předpokládám, že v LLM nadále převažuje celoroční systematická práce v kmenech, aneb jak už jsem psal dříve, to jsou “kapky, které i skálu proráží”. A doufám, že není žádný důvod tuto praxi měnit.
Individualismus jako étos současnosti
Tradiční je také výchova v kolektivu. Moderní je dnes více individuální, až individualistický přístup. Mým dalším oborem na Duhovce jsou kytarové kroužky. Hra na hudební nástroj je vysloveně individuální záležitost, ale nejsme základní umělecká škola a na podobný přístup nemáme ani dostatek peněz, ani vyučujících a také máme zcela jiné cíle. Cílem uměleckých škol je víceméně připravit k přijímacím zkouškám potenciální zájemce o studium na konzervatořích. Hraní s kamarády je pro ně až druhořadá záležitost, ale pro mne je ovšem prvotní. Takže v Duhovce si mohu dovolit luxus – výuku v malých skupinkách. Ta přispívá nejen ke srovnávání a vzájemnému popostrkování, nýbrž i pomoci navzájem ála „Ukaž, jak to hraješ?“ Ale hlavní je, že můžeme hrát spolu. Dělat muziku spolu, to vede k uvědomění si sebe sama, svého místa mezi ostatními a zažít, jak nám to občas hezky zní a občas se zase ztratí, to když se něco nepovede. Individuální přístup je samozřejmě v Lize také zastoupen – osobnostním rozvojem woodcrafterů prostřednictvím systému Stoupání na horu. Nicméně samotná činnost asi většinově opět probíhá v kolektivu vrstevníků v kmenech či rodech. Umíte si to někdo představit jinak?
Důležité je zúčastnit se
Další posun nastal od výkonu k prožitku. Tady jsme moderní už více než sto let. Při plnění činů přece nejde o výkon a orlí pera, jsou jen důkazy toho, co jsme vykonali, kam jsme až na své cestě došli. Já mám ale rád také sport. A v něm je výkon chápan i jinak. Před lety jsem u nás v Duhovce založil softballový kroužek a z něj je dnes regulérní sportovní oddíl, který bojuje o poháry v nejvyšších soutěžích, a jehož hráči reprezentují naši zem na mezinárodních kolbištích. Já se však snažím i v rámci tohoto klubu, aby každý z jeho členů měl „právo hrát svoji vlastní ligu“. Někdo možná zůstane jen u rekreačního hraní „jednou za čas“, někdo bude hrát pravidelnou soutěž od „pralesní ligy“(slangový výraz pro nejnižší soutěže převážně lokální nevalné úrovně) až po extraligu a někdo pojede na Mistrovství světa. Všichni jsou pro mě softbalisty a na mě je, abych jim pomáhal, pokud na to ještě stačím, v tom, aby nejenom dosahovali lepších výkonů, ale aby byli lepšími sportovci i lidmi. Někteří nám již pomáhají trénovat mládež, jiní jako rozhodčí pomáhají na turnajích. Možná nejsou lepšími softballisty než naši reprezentanti, ale řady z nich si vážím víc než některých super hráčů. A jak je to v Lize lesní moudrosti? Má každý možnost hrát „svoji Ligu“, aniž by tím někomu vadil, nebo mu někdo něco vyčítal?
Jsou organizace přežitek?
Navíc – vše ve společnosti směřuje od organizovaného k neorganizovanému. Účastníci akcí, které Liga nebo její kmeny pořádají pro veřejnost, nemívají problém se zúčastnit nějakých konkrétních nabízených aktivit ať z oblasti sportovní (lukostřelba, různé indiánské hry apod.) nebo z oblasti myslící ruky, všelijakého toho rukodělného vyrábění. Možná by se jim líbil i samotný cíl woodcraftu, kterým je celostní výchova člověka vysoké úrovně, ale pro většinu z nich by asi nebylo jednoduché se zcela ztotožnit s principy woodcrafterské výchovy – devíti hlavními zásadami woodcraftu nebo zákonem čtyřnásobného ohně. Řekl bych, že ani jednoho se v budoucnu nechceme vzdát. Ani základních Setonových myšlenek, ani toho, že se chceme nechat organizovat v LLM. I ke mně se dostala informace, že se v rámci Ligy hovoří o tom, jaká by měla být, aby dosáhla vyšší členské základny. A je to vůbec možné? Zároveň jsem zaznamenal i povzdech, proč nevznikají další kmeny. Asi těch důvodů je víc a budu rád, když se je někomu podaří popsat všechny. Podle mě to může být i tím, že v současné době je moderní spíše neorganizovaná výchova, tak proč vstupovat do organizace, se kterou sice sympatizuji, ale s jejímiž základními myšlenkami je pro mne těžké se zcela ztotožnit? Buď „to nějak osekáme“ a nebo se budeme muset vzdát myšlenky na výrazně početnější organizaci.
Cesta z města
Poslední z tendencí mi přijde v souvislosti s woodcraftem úsměvná – od města k přírodě. Pokud v dobách Setona, Baden – Powella a Svojsíka byla tato myšlenka až revoluční, tak i po tolika letech je stále moderní. Ale je tomu tak? Skauti mají také v principech programu ukotven pobyt v přírodě s kamarády, ale umím si představit i oddíl, který během roku pracuje více méně „městsky“ – pravidelné schůzky, sportovní turnaje, brigády, akce pro veřejnost a třeba i divadlo a dokonce leckde oblíbené přespávání na klubovně. A potom až v létě tábor. Možná je to stále ještě skauting, to neumím posoudit, ale já bych do takového oddílu chodit nechtěl. Možná proto jsem ten náš oddíl vedl i jinými stezkami pod modrou oblohou. Přestože výchova v přírodě údajně patří k moderním směrům, tak v kombinaci s předchozím sklonem společnosti nenechat se organizovat, se do hnutí, nabízejících takovou výchovu ve své pravidelné činnosti, moc lidí nehrne. Výjimku tvoří asi jen skauti.
Jak na zážitkovou akci
Před samotným závěrem bych se chtěl přimluvit ještě za několik málo věcí. Pokud se chci dozvědět, jak například opravdu dobře nachystat akci na principech celostní výchovy v přírodě a dramaturgie podle Prázdninové školy Lipnice (organizace, která stále ještě vede prim v oblasti pořádání výchovně prožitkových akcí v přírodě), tak vím, kam mám v knihovničce sáhnout – mám v ní všechny čísla již zmíněného časopisu Gymnasion a další publikace vydávané Nadací Pangea. Všem, kteří se chtějí zdokonalit v přípravě akcí, vřele doporučuji například Instruktorský slabikář. Stejně tak, kdybych se chtěl stát lepším softballovým trenérem, vím, že podněty najdu třeba v časopisu Coach a v řadě dalších sportovních publikací věnujících sportovnímu tréninku. Časopis Woodcraft si přečtu rád, ale podnětů k tomu, jak vůbec vést kmen, aby byl woodcrafterský (a co to vlastně znamená) anebo jak udělat akci, o níž lze s úspěchem říct, že byla woodcrafterská, jsem v něm moc nepochytil. V tomto směru si vystačím se Setonovou Knihou lesní moudrosti. Zkusme tedy lépe pro sebe i ostatní zpracovat a zformulovat, v čem tkví woodcrafterská metoda.
Přechod do dospělosti
A potom mám pocit, že i v jiných směrech zůstala pověsti, kterou hnutí woodcraft má, současná Liga lesní moudrosti něco málo dlužna. Už před sto lety zavedl Seton obřad vigilií – nočního bdění pro přechod chlapců v muže. Dívky mi snad prominou, že následující se bude týkat více chlapců. Dnes se mluví o krizi mužství a všechny příčiny i důsledky byly dostatečně popsány v literatuře. Umím si představit, že i za něčím takovým mohou do Ligy přicházet noví zájemci. A teď samozřejmě nejde o samotný rituál, ale o celý proces – zasvěcení do mužské dospělosti. Woodcrafterské akce by mohly být ideálním prostředím pro takové iniciace, a to nejen díky přírodě, ale také atmosférou pospolitosti. Jsem přesvědčený, že v rukou starších, moudrých woodcrafterů by to byla i cesta zasvěcení do dospělého woodcraftu a jeho přijetí do srdcí zúčastněných tak, aby se stal opravdu záležitostí pro lidi od 9 do 99 let, jak už psal i samotný Seton, včetně přijetí zodpovědnosti za vlastní život. Třeba by pak v Lize zůstávalo více dospělých woodcrafterů, mohlo by tak být víc potenciálních náčelníků a vznikalo by tak více kmenů, protože energie z takto zasvěcených lidí je hmatatelná.
“Jsou Setonovy myšlenky platné po všech těch letech nebo je potřeba je měnit? Na čem můžeme dál stavět a co se už opravdu přežilo.”
Blíží se oslava stého výročí založení woodcrafterské organizace v českých zemích a jako woodcrafter očekávám nějaké diskuse o směrování Ligy do další stovky. První vlaštovkou byly bezesporu články v prvním čísle letošního Woodcraftu na téma, zda je ještě indián vhodným, nejlepším či snad dokonce jediným ideálním vzorem pro woodcrafterské hnutí a které jsem si s chutí přečetl. Snažil jsem se přidat „do placu“ i několik dalších myšlenek, o kterých si myslím, že by neměly zapadnout. Pojďme se začít bavit o celé woodcrafterské výchově. Setonovy myšlenky jsou platné po všech těch letech nebo je potřeba je měnit? Případně jak? Všichni naši českou lesní moudrost nějakým způsobem praktikujeme, někteří z vás i vedou kmeny. Zapřemýšlejte nad tím, v čem je naše hnutí tradiční, v čem je moderní? Na čem můžeme dál stavět a co se už opravdu přežilo. Udělejme to zodpovědně, aby se nám ta další stovka podařila nastartovat stejně dobře jako kdysi Setonovi ta první.
