Městská divočina

Jsou místa k toulkám ve městě, která nikdo neplánoval, a jsou městské krásy, které nikdo nezamýšlel ukazovat. Jsou tváře města, jež nenajdeme v turistických brožurách, ale o to víc je stojí za to objevit…

Pokud vás odradila rubrika Knižní okénko, protože nevydržíte sedět na zadku s knížkou, tak vězte, že tentokrát nepůjde o obyčejnou recenzi, ale spíše o výzvu ke změně prizmatu, kterým obvykle nahlížíme na život v civilizovaném prostředí velkoměsta. Jako woodcrafteři rádi utíkáme do lesů a necháváme se inspirovat archetypálními příběhy hrdinů přežívajících navzdory osudu v nepřátelské divočině, nebo naopak romantickými narativy o láskyplném soužití původních obyvatel s všeobjímající matkou přírodou. V každém případě je naše představa o nespoutané a neposkvrněné divočině pravděpodobně pevně spojená s obrazy skalnatých horských strží, rozlehlých prérií a vyprahlých stepí nebo nehostinných vřesovišť a tunder. 

Napadlo by vás ale, že všechny tyto biotopy lze najít na několika málo kilometrech čtverečních jako malé ostrůvky nespoutanosti mezi skulinami přísného řádu ulic (a dlažebních kostek)? Že možná nedaleko vašeho sídliště se právě odehrává záškodnická válka mezi dvěma druhy mravenců, která by se zcela jistě vyjímala v napínavém dokumentu Davida Attenborougha? Že na „savaně“ za zdmi krčské nemocnice objevíme místo afrických bůvolů nám dobře známá mufloní stáda, kterým na zádech místo ptáků klubáků vyzobávají parazity přizpůsobivé straky? Že to nezajímavé a očůrané nároží skvěle vyhovuje lišejníku, který dokáže přežít i v daleko extrémnějších podmínkách daleko na severu?

Tohle vše totiž můžeme pozorovat na území Prahy a já bych vám ráda představila tři knihy, které vyprávějí pozoruhodné příběhy o divočině, již máme doslova na dohled. Všechny uvedené publikace jsou kromě podobného tématu propojené i personálně. Přispívající autoři se více či méně překrývají a z větší části vycházejí z intelektuální líhně okolo Přírodovědecké fakulty UK. Neúprosný souboj lidské civilizace a panenské divočiny v očích těchto odborníků vypadá trochu jinak, než se možná domníváme. Naše představa nezpochybnitelné dichotomie mezi těmito dvěma póly vezme rychle za své, pokud se vydáme na vlastní průzkumnickou cestu, vybaveni poznatky zmíněných předních českých přírodovědců a badatelů. Výprava nám poskytne fascinující pohledy a svědectví o ohromné přizpůsobivosti různých organismů, kterým evoluce nadělila schopnost přežít v rychle se měnících podmínkách ovlivněných člověkem. 

Lány řepkových polí a chudé monokulturní lesy jsou pro mnoho druhů atraktivní asi tak jako krajina na Marsu. Na českém území ale naštěstí najdeme i překvapivě prosperující enklávy. Tyto druhově rozmanité ostrůvky se zcela nečekaně koncentrují v rozsáhlé souostroví vmezeřené do urbanizovaného prostoru metropole. Praha, která je jedinečná svým krajinným charakterem členitého říčního údolí, nabízí vhodné prostředí pro mnoho biotopů a není tak s podivem, že zde najdeme 93 chráněných území. Pokud chcete vidět nejvíce druhů našich motýlů na jednom místě a zároveň ušetřit, pak není třeba mířit do expozice Fata Morgana v botanické zahradě. Stačí si projít lokality stepního a lesostepního charakteru rozeseté podél vltavského kaňonu, které jsou zároveň jedněmi z nejteplejších v Čechách. Jsou domovinou pestrých společenstev rostlin a představují tzv. hotspot ¹ celoevropského významu.

Planeta Praha

Výše řečené osvětluje genezi názvu filmu Planeta Praha, který jste možná zaznamenali v kinech. Na české podmínky velmi slušné zpracování nabízí vyprávění stejně zajímavé jako mnohé dokumenty z dílny BBC, pokud se tedy místo Sira Davida spokojíte s Jiřím Macháčkem. 

Kniha nám pak naservíruje velké množství exkluzivního obsahu, který se do filmu nevešel. Čtivým jazykem představuje překvapivá dobrodružství pražských plchů, roháčů, užovek podplamatých nebo mravkolvů. Vše je doplněné o komplexní ekologické souvislosti a mnoho snímků a nákresů, které knize dodávají ten správný badatelský charakter. Popadněte lupu a běžte honem prozkoumat ostrolist, který běžně roste v Alpách tam, kde lehávají kamzíci – najdete ho na betonových převisech u nákupního centra. Vezměte dalekohled a propátrejte střechy, zda někde nevykoukne krahujec nebo dokonce sokol. Zvědavcům kniha prozradí, kde si našly hnízdiště břehule ve vodovodních rourách nebo co udělá slípka zelenonohá, když jí hnízdo obsadí otravné nutrie. A co teprv, když nic netuše, při obyčejné noční cestě z mejdanu, potkáte uprostřed silnice kmotru lišku? Tak kdo tedy v Praze dává dobrou noc, aha? Když už jsme u té večerní zábavy, tipli byste si, proč nenápadnou bylinu, merlík smrdutý, nenajdete jinde než v okolí starých hospůdek a pajzlů? Miluje to tam, kde se vyskytuje ten správný typ štamgastů, co si chodí ulevit do záhonku – vyhovuje mu totiž dusíkaté prostředí. Jeho rodové jméno „smrdutý“ má ale ještě jiný původ, ale to už nebudu prozrazovat. Je jisté, že s touto knihou se nudit nebudete, a pokud máte konzumací digitálních médií příliš roztříštěnou pozornost, pusťte si alespoň film.

Planeta Praha

Má smysl si knihu pořídit, když…
• Potřebujete zabavit děti na špinavém plácku mezi paneláky.
• Chcete vědět, jak chutná pečená nutrie.
• Milujete apokalyptické vize a potřebujete zjistit, za jak dlouho by celá Praha zarostla tisem červeným.
• Chcete si ospravedlnit močení na veřejných místech.
• Žijete v Brně a zajímá vás život na jiné planetě.

Pražské ptactvo

Krátký a intenzivní – tak by se dal shrnout život ornitologa, právníka a odbojáře Veleslava Wahla, autora publikace Pražské ptactvo, která poprvé vyšla v roce 1945. Kniha zpracovávala velmi cenný terénní výzkum a pozorování ptačích druhů na území hlavního města, nové vydání ovšem zahrnuje mnohem víc než jen původní dílo, tehdy tak zásadní pro čerstvě vznikající ornitologickou komunitu. 

V první řadě zde najdete umně zpracované historické peripetie samotného Wahla, jehož příběh by vydal na několik životů. Dozvíte se o jeho vášni k ptactvu, ale hlavně napínavé historky z odboje, kterého se účastnil za druhé světové války, a následně o jeho neplánovaném dvojím životě špiona CIA v nechvalně proslulých 50. letech, který vyeskaluje i ve Wahlův pohnutý konec ve spárech komunistických rozvědčíků. 

Poznatky z ptačí říše, které teprve dvacetiletý Wahl sumarizoval ve svém díle, jsou dodnes jedinečným a velmi podrobným souborem terénních dat. Díky němu máme přehled o změnách v početnosti jednotlivých ptačích druhů, vzrůstající oblíbenosti urbánní krajiny i o naopak ustupujících segmentech druhové diverzity v přilehlých vesnických oblastech rozrůstající se metropole. Kapitoly z původní knihy jsou umně doplněné poznámkami o aktuálním stavu dnešních biotopů v městském i příměstském prostoru. Pro čtenáře jsou asi nejzajímavější komentáře současných ornitologů, kteří se věnují aktuálnímu osídlení Prahy našimi opeřenými přáteli a procházejí zahrádkářské kolonie, sídliště a vilové čtvrti, ale i pražské letiště, a věnují se rovněž migrujícím ptákům², kteří v zimě rádi navštěvují centrum Prahy. Vše je zasazené do kontextu změny stavu od začátku minulého století dodnes, kdy se ke slovu dostává i teplejší klima. Data jsou okořeněná přehlednými tabulkami se srovnáním populací jednotlivých druhů. Historické záznamy obsahují zajímavé „špeky“ a kuriozity, které by udělaly velikou radost i uživatelům databáze avif³ nebo faceboookové skupiny Birding CZ. 

Kniha Pražské ptactvo je výjimečná i svým designem a precizně vyvedenou grafickou stránkou, která byla oceněna v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2023. Najdeme zde úchvatné historické ilustrace Karla Svolinského i stovky současných od Jana Hoška, který mimochodem režíroval film Planeta Praha. Krásné dobové snímky V. J. Staňka potěší i oko čtenářů zhýčkaných precizními fotkami špičkových moderních objektivů. Kniha je vhodným, ale ne zcela laciným vánočním dárkem, který udělá radost každému ptáčkaři i milovníkovi přírody. Se svou váhou několika kilogramů je také doslova závažným argumentem proti současnému trendu minimalismu, který jakoby nepočítal s existencí přetékajících knihoven. Vášni sběratele pěkných knih na druhou stranu přeje trend online meetingů, kde můžete jen tak mimochodem do záběru vtěsnat výstavní skříň vašeho vytříbeného vkusu a intelektuální nadřazenosti. 

Pražské ptactvo

Má smysl si knihu pořídit, když…
• Bezpečně nepoznáte kolihu malou od kolihy velké.
• Koketujete se spoluprací se CIA
• Nevidíte rozdíl mezi skálou a katedrálou.
• Vyžíváte se v květnatém jazyku z První republiky.
• Nevěříte, že Kvakoš noční hnízdí i v pražské Stromovce.
• Ve vás hlodá pocit, že za komunismu bylo líp.
• Potřebujete závaží k lisování květin.

Město naruby

Do třetice všeho dobrého je tu publikace co do obsahu a šíře záběru nejzajímavější, řekla bych až eklektická. Obrovská paleta autorů z mnoha oborů, jako je antropologie, botanika, zoologie, archeologie, krajinářství, psychologie či umění nám představí bohatou mozaiku pohledů na městský „meziprostor“. 

Přírodovědný pohled je zde doplněn o perspektivu urbanistickou až filosofickou. Městskou džungli tak nevidíme jen jako příležitost k osídlení překvapivými druhy organismů, ale také jako prostor hodný zkoumání z pohledu lidské psýché. 

Původní neochvějnou víru v pokrok a překotný rozvoj měst 20. století nahradil postmoderní relativismus, který se nevyhnul ani urbanistickým vodám. Jak vnímáme civilizovaný řád spořádaných ulic v centru Prahy a jaké významy nabízí chaotický a svobodný ráz periferie? Naleštěné bulváry v kontrastu se svým jungovským stínem, který číhá pod dopravně vytíženými mosty a ve ztemnělých zarostlých dvorcích. Tato kniha nasvětluje druhou a nezamýšlenou tvář vývoje měst a chce nás vytrhnout ze stereotypního vnímání periferie jakožto přehlížené „pomlky města“, jak ji běžně vnímáme při dojíždění do práce. 

Znáte ten stísněný pocit, který na nás padne u polorozpadlé staré vily nebo v hustém křoví za zastávkou, kam se chodí jen v případě nejvyšší potřeby? Toto podvědomé rozechvění vyvolává cosi hlubokého v nás – možná jsou to ozvěny divočiny, vzrušení z nepředvídatelnosti nebo také ostražitost k potenciálnímu nebezpečí. Chvění civilizace. Připomene nám, jak snadno si příroda bere zpět to, co jen malou chvíli necháme ležet ladem. Možná je drobný plevel mezi žulovými kostkami chodníku jen temnou předzvěstí apokalyptické vize zarůstajících lidských sídel. Chvění funkce města, kde jsou nově vybudované nablýskané komplexy pro horní jedno procento snadno zpochybněny těsně přilehlými neudržovanými plochami, kam se nastěhovali lidé bez domova. Chvění významů. Je tenhle úzký zelený pruh podél řeky opravdová divočina, svého druhu džungle, kde nachází útočiště mnoho druhů živočichů, nebo naopak špína, bordel a semeniště odpadků, feťáků a dalších pochybných individuí; místem, kde slušný člověk nemá co pohledávat?…

Inovativní využití městských brownfieldů a jiných ambivalentních prostor zkoumají kapitoly krajinářské a urbanistické. Krajinář Štěpán Špoula radí, jak pracovat i s tzv. „architekturou prázdna“ a poskytnout prostor pro spontaneitu věcem a komunitám vznikajícím zespoda. V jiné kapitole se antropolog Radan Haluzík zamýšlí, proč jsou striktně vymezené funkce dnešních dětských hřišť překážkou spontánnějším hrám „na indiány“ a „na Rychlé šípy“, jak možná kdysi bylo běžné. Nedefinovaný prostor zákoutí a zarostlých dvorků zcela jistě vybízí k větší imaginaci, než sterilní, upravené a přehnaně bezpečné prostředí. My dospěláci také jistě vnímáme rozdíl mezi trochu ošuntělou, ale svobodnou Parukářkou, kterou můžeme využít pro širokou škálu aktivit, a ukázněnými Vojanovými sady, kde si šlapání po trávníku, natožpak jakákoliv jiná kratochvíle vymykající se spořádanému korzování, vyslouží minimálně pozdvižené obočí. 

Město naruby ukazuje čtenářům odvrácenou stranu mapy, kde se návštěvníci nepohybují po chodnících a vyasfaltovaných trasách. Místo toho se nechají vést korytem Botiče, podél starého plynového potrubí či zarostlých kolejí. Tito turisté nenocují v bytech ani hotelích, ale pod mostem či v křoví a překonávají fyzické i mentální hranice toho, čemu říkáme město a jakým způsobem se díváme na tzv. vágní terén. 

Vnořit se do křoví a objevovat zákoutí neprozkoumaná, možná i nebezpečná, vymykající se řádu všedních dní.

Kniha je nekonvenčním průvodcem dobrodruhů, kteří město testují na vlastní nebezpečí. Interakce mezi veřejným a soukromým prostorem vybízí ke zkoumání hranic těchto významů a láká umělce i další tvůrčí osobnosti. Ke slovu se pochopitelně dostane i graffiti scéna (Epos 257) a další tvůrci, kteří v „prostoru mezi místy“ existují zcela přirozeně. Periferie je jejich habitatem a tak jako sýkory osídlují další místa poskytující potravu a přizpůsobují své zvyklosti novým příležitostem, tak i street-artisti neustále hledají nové způsoby zkoumání stále se měnící městské krajiny. 

Fascinující výlet do bizarních podob podobného bádání nabídne Albert Šturma, botanik a performer v jednom. V knize představuje niterný až extaticky pojatý způsob prožívání městské divočiny – žít křoví – který zahrnuje expedice do šedých míst na mapě, kam nevede žádná turistická značka. K opuštěným stavbám, bezdomoveckým sherwoodům a místům obývaných pouze „vágusy“ a jinými pochybnými existencemi. Okouzlen vyloučenými lokalitami společně s podobně postiženými přáteli experimentálně ověřuje, kde je ještě přípustné být svobodný ve výrazu i ve vzhledu. Šturma se kromě odborného ohledávání místní vegetace a botanických specialit nebo „vandrování městskou džunglí“ věnuje také performativním happeningům. Jak nejlépe žít křoví? Inu, v duchu mystické tradice ideálně vlastním transcendentním prožitkem. Za svitu ohně se komunita oddává semi-ironicky pojatému rituálu, kde jako svého světce přijímají Jana Nedvěda a jeho poselství oslavují pěním ód na Igelit. Křovináři zkrátka integrují religiózní prvky s trampskou tradicí romantiky pod širým nebem a úžasem poučených přírodovědců nad dosud podceňovanými biotopy. Tato subkultura ukazuje vztyčený prostředníček všem akademicky se tvářícím snahám o intelektuální vysvětlení fenoménu „vágní krajiny“. Křovináři volí radikálně odlišný způsob. Osobitou performancí, balancující na pomezí jemného humoru a šílenství, zajistí svým vyznavačům archetypální prožitek divošství uprostřed panelového sídliště či brownfieldu, který vynikne o to víc, když jen o pár metrů dál husté křoví volně přechází v administrativní komplex, kde korzují pečlivě upravení manažeři nadnárodních korporací s kelímkem předraženého flat white. 

Město naruby

Má smysl si knihu pořídit, když…
• Máte rádi Honzu Nedvěda.
• Chystáte se na kariéru bezdomovce.
• Vás vzrušuje prolézat křovím.
• Po nocích děláte streetart, nebo urbex.
• Lákaji vás krásy zarostlého nákladového nádraží Žižkov.
• Máte pepřák a nebojíte se ho použít.
• Už vás nudí Janek Rubeš a chcete autentičtější zážitek.

Závěrem

Pokud vás stejně jako křovináře láká poznávání městské divočiny doslova na vlastní kůži, tak hurá do toho. I za vaším panelákem se lze vydat na napínavou expedici. I vy můžete každý všední den, v krátké pauze na oběd nebo s kočárkem objevit zapomenuté či nevzhledné, ale přírodovědně zajímavé plácky, které skrývají mnoho netušených pokladů. Tak jako Foglar zval kdysi své čtenáře k výpravám do tajuplných Stínadel starého města nebo na periferii, do vágních terénů Země nikoho,⁴ vyzývá tento článek k výpravě mimo bezpečné a vychozené ulice ukázněného světa. Vnořit se do křoví a objevovat zákoutí neprozkoumaná, možná i nebezpečná, vymykající se řádu všedních dní. Poskytnou nám ten vzrušující prvek divokosti, nepředvídatelnosti a pocitu rozechvění, který nám dospělým někdy uniká. Znovu-objevování světa dětskýma očima. Znovunalezení pocitu „poprvé“. Tak vzhůru za dobrodružstvím!

1. Místo s neobvykle vysokou druhovou rozmanitostí ↩︎
2. Např. racek bělohlavý, hohol severní, zrzohlávka rudozobá, potáplice severní, potápka rudokrká nebo třeba taková vzácnost jako hoholka lední. ↩︎
3. Online databáze pozorování ptáků pro odborníky i (polo)laickou veřejnost, jejíž záznamy jsou používány i při výzkumu, viz článek Občanská věda na str. 14. ↩︎
4. Viz Pavel Hošek: Evangelium podle Foglara – autor si všímá mýtického významu těchto míst, která jsou oku obyčejných lidí utajená a jejichž kouzlo si rychle podmaní dychtivou dětskou duši.  ↩︎