Začátkem osmdesátých let dvacátého století jsme s Mamuty poprvé v regionu střední Evropy vyzkoušeli pravěkou motivaci pro dětský oddíl. Bylo to v době, kdy každé indiánské týpí budilo pozornost příslušných státních orgánů a kdy se indiánské prvky u dětských oddílů objevovaly jen sporadicky a více méně potajmu. O deset let později po sametové revoluci bylo ale vše jinak. Byla obnovena LLM a dlouho potlačovaná indiánská motivace začala vzkvétat v mnoha kmenech a oddílech.
Už tehdy se začaly ozývat hlasy o protestech indiánů proti zneužívání jejich kultury, napodobování duchovního i materiálního odkazu. Šlo také o táboření ve stylu indiánů. Od té doby se vehementně vyžadovaná korektnost celosvětově posunula do netušených mezí, včetně problému se zneužíváním indiánské kultury. Necítím se nijak oprávněn tendenci indiánských výhrad posuzovat, protože situaci podrobněji nesleduji. Mohu ale poskytnout paralelní dojmy z pohledu táboření ve stylu pravěku.
Stezku do pravěku jsme si původně vybrali víceméně shodou okolností, ale po prvních úspěšných experimentech jsme doslova užasli nad tím, co všechno poskytuje. Za vzor jsme zvolili období přelomu doby kamenné a doby bronzové, které je typické velkým pokrokem technologií a změnou životního stylu z lovecké společnosti na zemědělskou. Mohli jsme donekonečna objevovat další a další tábornické a zálesácké činnosti a znalosti pravěkého člověka. Mnohdy byly na takové úrovni, že na ně naše zkušenosti sotva stačily. Museli jsme napínat všechny síly, abychom zvládli to, co vymysleli dávní předkové. Také naše snaha o poznávání přírody se bohatě kryla se způsobem života v pravěku.
Vrtačka, sekeromlaty a hromové klíny
Příkladem postupu při konkrétním experimentu může být vrtání do kamene. Koncem doby kamenné potřebovali naši předchůdci vymýtit les pro vznikající zemědělství. Vznikl kamenný sekeromlat s vrtaným otvorem pro topůrko, kterým lze spolehlivě porazit libovolný strom. Při experimentech sekeromlat jen nepatrně zaostal za současnou zálesáckou jednoruční sekerou. Oproti dvouruční sekeře asi dva kilogramy těžké je jeho účinnost zhruba třetinová. To nás zaujalo a rozhodli jsme se vyzkoušet jednotlivé fáze výroby a použití sekeromlatu. Všimněte si spojení „to nás zaujalo“ – toto zaujetí bylo charakteristické pro počátky oddílu experimentální archeologie Mamuti.
Bylo to období velké dobrodružné cesty při poznávání, co všechno znali a uměli lidé žijící na stejných místech jako my.
Mohli jsme nechat stranou nepříliš jásavou současnost osmdesátých let a užívat si náš “pravěk” po stránce rukodělné, po stránce znalostí o přírodě i při objevování souvislostí mezi archeologickými nálezy, konkrétními místy a spíše jen tušenou bohatostí života dávných obyvatel české kotliny. Prošlapávali jsme výsostně objevitelskou stezku s prvky všeho, co jsme četli v tehdy zakázaných knihách Foglara, Setona či Fanderlika.
Neodborníci! Dětský oddíl! Experiment! To přece nemyslíte vážně, pane kolego!
Nikdo z vedoucích nebyl archeolog, proto jsme nejprve potřebovali vyhledat a projít podklady. Jenže kromě popularizační knihy Jaroslava Maliny Vzpomínky na minulost (Profil Ostrava, 1982), jejíž ohmatané stránky se staly naším pokladem, vlastně žádné jiné podklady neexistovaly. Experimentální archeologie u nás byla počátkem osmdesátých let v naprostých plenkách a jen vyslovení slova experiment vyvolávalo u řady archeologů kopřivku. Internet neexistoval. Nezbylo než obcházet archeology a loudit z nich informace. Bylo až legrační, že i přední archeologové se s námi scházeli skoro potajmu v obavě, aby nebyli kolegy osočeni z nevědeckých experimentálních spádů. „Neodborníci! Dětský oddíl! Experiment! To přece nemyslíte vážně, pane kolego!“
Jenže ani odborníci archeologové té doby většinou nikdy žádný experiment naživo neviděli. Takže jsme sice tu a tam dostali informace o nálezech a o jejich interpretaci, ale jak konkrétní postupy a činnosti v pravěku probíhaly, o tom měli i odborníci leckdy velmi mlhavé představy. Navíc mezioborová výměna informací téměř neexistovala. Vzpomínám, že jsme při mletí obilí na slovanském mlýnku zjistili, že při pomalejším mletí je mouka hladší, jemnější a při rychlejším mletí je hrubá. To bylo v rozporu s pokyny, které jsme dostali. Archeologové nad tím vrtěli hlavou: „To není možné, nic takového v archeologické literatuře není!“ Za pár dní nám vítězoslavně hlásili: „Tak kolegyně náhodou mluvila s bývalým mlynářem a ten jí řekl, že to je při mletí mouky úplně normální!“ Až do té chvíle nikoho nenapadlo se mlynářů zeptat.
V případě vrtání kamene jsme ale mohli vyjít z již zmíněné knihy Jaroslava Maliny. Základem vrtání byl vrták z větve černého bezu, která je dutá. Při podsypávání ostrohranným pískem a polévání vodou se při otáčení vrtáku vytvoří brusná pasta, která pomalu, ale jistě vybrušuje mezikruží do kamenného polotovaru jako otvor pro topůrko. Sestavili jsme jakousi vrtačku, ve které otáčení vrtáku obstarával luk podobně jako při rozněcování ohně třením dřev. Při vrtání jsme s dětmi postupovali do hloubky cca jeden milimetr za hodinu, ale při intenzivní práci lze vyvrtat i tři milimetry.
Vývoj poznání postupuje. Oproti poznatkům z osmdesátých let se dnes objevují názory, že dutý vrták z černého bezu podsypávaný pískem nevytváří řezné stopy odpovídající pravěkým nálezům. Podle nich mohlo vrtání probíhat pomocí řezné hlavice vyrobené například z lísky. Místo duté bezinky byl v lísce vyvrtán pazourkem otvor a do mezikruží na čele vrtáku byly vtlačeny brusné kameny z granátu či z přírodního korundu. Také vrtání nasucho se zdá dnes pravděpodobnější než podlévání vodou. Při experimentech byly nejlepší výsledky dosaženy se zatíženým tyčovým vrtákem, který se na rozdíl od lukového vrtáku otáčí stále stejným směrem. Inu, chtělo by to vyzkoušet! A to ještě není vše, sekeromlaty mají zajímavé druhotné uplatnění jako hromové klíny, o tom více v následující spirituální části textu.
Zkoušeli jsme následně sekeromlat nasadit na topůrko a porazit s ním strom. Zjistili jsme, že sekeromlat je opravdu funkční. Překvapilo nás, že funguje pouze na čerstvém dřevě, u suchého stromu si ani neškrtne. To jsme se v žádném archeologickém článku nedočetli. Podobné drobné objevy jsme udělali i v mnoha dalších experimentech při pěstování „prapšenice“ dvouzrnky a následném pečení chleba, při vaření polévky z louky v popraskaných hliněných nádobách, při výpalu keramiky v replice pravěké pece či při tepání a odlévání bronzových ozdob. Mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale postačí říci, že některé experimenty Mamutů proběhly i odborným archeologickým tiskem.
Duchovní bohatství
V územní a pocitové rovině jsme se vždy cítili s pravěkým světem na našem území úzce spojeni. Při vykopávkách se v každém pravěkém sídlišti najde plno konkrétních artefaktů a můžeme se na ně podívat v místním muzeu. Spirituální propojení je samozřejmě horší, o duchovním bohatství svědčí jen některé nálezy a to ještě nepřímo. Časový most pěti až sedmi tisíc let je příliš dlouhý. Přesto se můžeme o spiritualitě našich předků konkrétně přesvědčit, i když to bude spíše v rovině náznaků.
Duchovní bohatství dokládají četné nálezy sošek, rytin, amuletů i hudebních nástrojů. Někteří archeologové například soudí, že nález roztříštěných sošek z doby lovců mamutů na Moravě může být interpretován jako záměrný obřad. Ještě vlhké sošky, vhozené do ohně, se při rychlém odpařování obsažené vlhkosti roztříštily a za tlumených výbuchů vystřelovaly z ohně gejzíry jisker. Svůj magický smysl a účel měly jistě nádherné malby v jeskyních jihozápadní Evropy, stejně jako rytiny zvířat, sošky mamutů či třeba Věstonická venuše v našich zemích. Podobné určení měly nejspíš hudební nástroje – píšťalky, Panovy flétny či keramické bubínky známé z vykopávek. A to jsou jen ty nástroje, které se aspoň zčásti mohly dochovat až do naší doby. Z těchto a z mnoha dalších podobných zlomků jsme mohli rozměr duchovního světa sice spíše jen tušit, ale o to větší respekt jsme k němu vždy pociťovali.
Konstrukce stanu nabízí úžasnou mobilitu a velkou výhodou je potřeba pouze dvou delších tyčí.
Nedílnou součástí táboření ve stylu pravěku byla potřeba vlastního stanu, kde by mohl hořet oheň a který bychom mohli považovat za domov. Při všech výhodách společného týpí, které jsme zpočátku měli na táboře, jsme se nemohli zbavit indiánské aury tohoto skvělého stanu. Na motivy pravěkých obydlí proto vymysleli starší Mamuti stan Zubřík, který v českém prostředí postupem času zdomácněl. Je to jediný původní český stan pro táboření s otevřeným ohněm. Navíc byl vymyšlen tak, že se původně skládal ze čtyř stejných dílů. Stačilo, aby každý vzal na výpravu jeden díl (asi 2,5 kg) a potřebné množství Zubříků bylo zajištěno. Pokud nebyl počet účastníků dělitelný čtyřmi, vyspalo se v jednom stanu pohodlně i víc lidí. Mohli jsme se utábořit kdekoliv, stačilo najít místo a očistit dvě soušky alespoň 3,5 m dlouhé (tak jsme tábořili jen s odrostlými Mamuty ve kmeni Neolit). Něco podobného s týpím možné není. Spřátelení trampové se Zubříkem dokonce podnikali puťáky i v zahraničí.
Táboření v Zubříku má oproti týpí jak výhody, tak také nevýhody. Prostor se při poryvech větru snadněji zakouří, o něco obtížněji se stan nastavuje na změnu větru a v zimě je v něm chladněji. Na druhou stranu jeho konstrukce nabízí úžasnou mobilitu a velkou výhodou je potřeba pouze dvou delších tyčí. A jedna moje osobní vzpomínka. Při pohledu na tábor Zubříků stoupají v klidném podvečeru nad stanem dva sloupy dýmu jako pára z nozder pasoucího se stáda zubrů. Spolu se záblesky plamenů ohně působí každý stan neskutečně uklidňujícím dojmem bezpečí domova.
Objevovali jsme kulturu a způsob života našich přímých předků. V kterémkoliv místním muzeu byly stejné exponáty, jejichž repliky jsme vyráběli na táboře.
Postupem času dosáhli Mamuti jisté soběstačnosti v oblasti motivace, pravěké experimenty se střídaly s tábornickými dovednostmi a s poznáváním přírody. Přes neobvyklou náplň byli Mamuti vždy spíše tábornickým oddílem než kroužkem adeptů archeologie. Výhodou našich počátků experimentální archeologie v dětském oddíle bylo, že jsme zkoušeli zcela nové věci, které před námi nedělal buď vůbec nikdo, nebo pouze nadšenci v zahraničních experimentálních centrech pro dospělé. Vše mělo v sobě kouzlo objevů jako vždy, když se člověk poprvé dotkne něčeho neznámého a neprozkoumaného. A to bavilo bez výjimky jak dospělé vedoucí, tak malé Mamuty.
Od počátku jsme nechtěli vychovávat archeologický potěr. Podmanilo si nás přirozené a téměř skryté pravěké kouzlo všech souvislostí života v přírodě, spousty tábornických a zálesáckých prvků, nepřímého poznávání dávné historie a snad můžu říct i nepatetického patriotismu při porovnání našich experimentů a pravěkých originálů. Kromě všech praktických činností tady bylo něco navíc, co souviselo s námi a s našimi předky, jakýsi most, který si člověk jen letmo uvědomil ve vzácných chvílích pocitu sounáležitosti s věcmi, půdou, přírodou a historií této planety, této země, tohoto tábořiště. Tento vliv působil jak na vedoucí, tak na děti, i když samozřejmě s různou intenzitou. V experimentální archeologii jako zdroji motivace pro dětský oddíl vidím i po letech obrovské možnosti praktické i duchovní.
Korektnost
Z podstaty věci jsme se s Mamuty nemuseli zabývat otázkami korektnosti. Vše, co jsme dělali, bylo kdysi dávno součástí vývoje obyvatel našeho území. Objevovali jsme kulturu a způsob života našich přímých předků. V kterémkoliv místním muzeu byly stejné exponáty, jejichž repliky jsme vyráběli na táboře. O stejných věcech psal Eduard Štorch a kreslil je Zdeněk Burian. Malí Mamuti se o všem učili v hodinách dějepisu ve škole. Byli jsme mezi svými.
Přesto se ale ještě ze svého „pravěkého“ pohledu vrátím ke korektnosti přebírání indiánských prvků. Zkusme si vše představit obráceně, jak by nám bylo, kdyby si někdo přisvojoval českou historii. Možná by nám také nebylo všechno milé. Dovedu si představit protesty výrobce tradiční chodské keramiky někde v Klenčí pod Čerchovem, kdyby kousek za blízkými hranicemi začal kdosi napodobovat stejnou keramiku a ve velkém ji prodávat ve vedlejším stánku na trzích v Domažlicích. Dovedu si také představit rozhořčení církve, kdyby se kdokoliv kdekoliv jen tak mírnix týrnix prohlásil za šamana či kněze a začal kázat v češtině, křtít i oddávat, to vše bez řádného teologického vzdělání a bez vysvěcení.
Nedovedu si ale představit, že by komukoliv mělo vadit, pokud by si parta nadšenců a obdivovatelů české historie postavila někde v USA repliky chodských chalup, kam by společně jezdili na víkendy, oblékali se do chodských krojů, česky se modlili u kapličky na návsi, vařili si kyselo či kucmoch a zdravili se „Hyn sa hukáže!“ Ať to obracím nalevo či napravo, mě by to zkrátka potěšilo.
V tomto zjednodušeném přirovnání já osobně tuším přibližnou hranici korektnosti, aniž bych jakkoliv mohl posuzovat objem obchodu s indiánskými reáliemi a rozsah přisvojování si duchovních hodnot indiánů různými spolky v Evropě, tím méně v oblastech původní kultury. V každém případě je diskuze a zamyšlení na toto téma tím nejmenším, co bychom mohli a měli pro indiány udělat.
Hromový klín
Než nakousnu spiritualitu pravěkou, dovolte ještě zmínku o sekeromlatu. Ve středověku se z něj stal magií opředený hromový klín či hromový kámen. Lidé věřili, že při bouřce letí hromový klín na špičce blesku a zabodne se do země. Hromový klín zůstane v zemi a blesk už na to samé místo neuhodí. Kdo takový hromový kámen našel, mohl ochránit své stavení před úderem blesku tím, že kámen zakopal do základů, položil pod vstupní práh či jednoduše zastrčil za trám na půdě. Vysvětlení častých nálezů kamenných seker na poli po prudké bouřce je jednoduché. Při bouřce se dávno vyoraný, ale v hlíně obalený sekeromlat v prudkém dešti očistí a nález je na světě (podobně se dodnes hledají vltavíny). Jisté je, že pravěký sekeromlat se změnil na velmi uctívaný hromový klín, třeba i císař Rudolf II. měl ve své sbírce několik kusů.
Kouzelný koflík
Duchovní rozměr má nepochybně i keramický koflík, který jsem zhotovil v roce 1981. Naším velkým objevem byla tehdy skutečnost, že jen vyrábět byť i dokonalé repliky pravěkých výrobků nestačí. Sebepěknější nádoba nebo čelenka na poličce v klubovně je pouze mrtvý výrobek. Život jí vdechne až používání. Museli jsme se naučit všechny vyrobené věci prakticky používat. Zpočátku bylo těžké smířit se s popraskanou varnou nádobou, se ztracenou tepanou ozdobou či se zlomeným pazourkovým nožem. Jejich výroba stála mnoho času. Jenže věci, které neslouží svému účelu, tvoří pouze smutné muzeum, na jehož pokladech se usazuje prach. Přesně takovým vývojem prošel můj vztah ke krásně zaleštěnému únětickému koflíku. Obava, že mi upadne a rozprskne se na tisíc střepů, mě zpočátku hodně strašila. Časem jsem ale pochopil, že koflík si nezaslouží živořit za sklem vitríny. Od té doby jsem z koflíku pil čaj i víno v Africe, Americe i v Austrálii a usrkával kávičku na desítkách mamutích táborů jako vedoucí i jako spokojený návštěvník. Koflíku bylo vloni už 40 let, má otlučený zubatý okraj a odřený lesk, ale je to spolehlivě nejšťastnější součást mé pravěké výbavy.
