Vlastně to měl být obyčejný rozhovor. Ale pořád se mi na něm něco nepozdávalo – až byl ze mě Václav už trochu nešťastný. Přece jenom, zastihli jsme ho v pilné práci na další knize, přičemž jen dva dny předtím přijel ze křtu jiné. Přesto si na mě s kamarádem Višňákem udělal čas, pohostil nás sušenkami z dálné Malajsie, výborným silným čajem a jablkem, se kterým jsme se museli popasovat oba, abychom ho spořádali najednou. K tomu si domyslete chalupu na okraji Roverek s útulnou kuchyní a horkými kamny…
Pro pořádek ale uvedu, že rozhovor jsme z větší části vyřešili e-mailem; čas, který nám věnoval, se mi nechtělo narušovat vytahováním diktafonu, i když na něj nakonec taky došlo. Přijměte tedy spíše takovou reportáž z návštěvy u člověka, kterého si velmi vážím, proloženou několika otázkami.
Jaké koníčky jsi měl jako dítě?
Od mala jsem sbíral kameny, ale zlom přišel až někdy v 16 letech, kdy jsem jel poprvé na Zlatého koně a účastnil jsem se objevu nové jeskyně. Navíc bylo do ní nutné dolézt po skále, na kterou bych se sám nikdy nepustil.
Jezdil jsi někdy na tábory?
Jako dítě jsem byl na několika táborech, ale v zásadě jsem individualista, takže jak to jen trochu šlo, jezdil jsem sám, a to nejradši na Slovensko. To je dodnes nedoceněná země s několika pohořími, kde nepotkáte člověka, ale zase to je vyvážené tím, že se přemnožili medvědi a nevíte, co udělají.
A spával jsi venku, pod širákem, nebo jsi spíš vyhledával převisy, sruby? A které pohoří ti nejvíc učarovalo?
Spal jsem většinou pod širákem, nebo někdy u jeskyňářů, ve srubu nebo v převisu. Ze všech slovenských hor mám nejradši Slovenský kras jako tajemné, krásné území, ale Slovensko má nejenom hory, má i Dunaj, a to je další slovenský div.
Značnou část dětství jsi strávil v Africe. Na co vzpomínáš nejraději?
Spíš žiju v budoucnosti, takže málokdy vzpomínám. Doprovázel jsem tatínka do terénu a asi největší dojem na mně zanechala velká zvířata. Jenže tyhle vzpomínky nejsou moc milé, protože když se na tebe rozeběhne slon a nervózní řidič nemůže nastartovat, tak to je pomalu jako z Jurského parku, ale s výsledkem nejistým.
Proč ses rozhodl studovat geologii?
Asi to byl zážitek krajiny a zároveň kamene, který mně k tomu přivedl. Ještě jako dítě si pamatuji na výlet s rodiči do osady Špania Dolina, krásné místo, pěkný kostelík, velké haldy do zelena zbarvené sekundáry mědi, kosti, které na sebe nachytaly měď, zapomenutý kraj. Chcete se pak na takováto místa vracet.
Ono stačí krajinou chodit, dívat se, občas se zastavit a třeba hodinu pozorovat svět kolem. Zírání je základní krajinářská technika.
Co je na kameni tak čarovného?
Nevím, co je na nich tak čarovného, když také umí být hrozivé. Arzénové rudy otravují lidi, pro naftu se vedou války, uraninit také není úplně nevinný materiál, malá doba ledová asi vznikla hlavně následkem výbuchů islandských sopek (a další cyklus zřejmě začíná), atd. Všechny mocné věci se pohybují v širokém rozmezí mezi krásou a smrtí.
Za okny je barevný podzimní den. Václav nás vede na krátkou procházku. Míjíme sad, ve kterém se zastavuje u staré třešně. Část kmene je odlomená, suchá. Václav zmiňuje, že soused se mu nabízel, že suchou část odstraní a bude čím topit, ale on odmítl. Zamýšlel se nad tím, že vytvořil prostor pro obrovské množství organismů, které si v něm zbudovaly vlastní vesmír, který on nikdy neuvidí. Ale ví o něm, a to mu stačí ke spokojenosti.
Stoupáme do skal. Zdejší pískovce jsou krásně tvarované, plné voštin. Václav nás upozorňuje na plošinu obklopenou skálami, kde nálezy dokazují mezolitické osídlení. Ukazuje nám i terasy dávných políček. Zamýšlíme se, že zdejší lidé si uměli poradit s místní písčitou půdou, z našeho pohledu úplně jalovou. Ve skalách potkáváme torza starých ovocných sadů. Vždycky jsem měla pocit, že je to úplná divočina, ale Václav vysvětluje, že tuhle zdánlivě nedotčenou přírodu obývali lidé hned několika kultur. O pár desítek metrů dál si sedá na stupínek uměle vytesaný do skály a zmiňuje mezolitiky i neolitiky využívané místo nejasného významu na vrcholových partiích blízkého Strážníku, kde by stálo za to strávit noc. Jenže počasí je spíš na déšť…
Často píšeš o vnímání krajiny, naladění se na ni. Jak se může člověk naučit krajinu vnímat?
Ono stačí krajinou chodit, dívat se, občas se zastavit a třeba hodinu pozorovat svět kolem. Zírání je základní krajinářská technika.
Podle čeho vybíráš, o čem budeš psát?
Způsob, kterým já jdu psaným světem, je, že se vždycky snažím rozlišovat, jestli je v daném tématu víc života nebo míň života. A takto se mi to děje od dávného snu: jednou jsem usnul ve vlaku a v polospánku jsem měl představu velké hory, většinou vědeckých knížek, kolem které tekla řeka života. Tekla vedle nich, neprocházela nimi. Od té doby jsem se snažil vědomě nastavit své uvažování o psaní z hlediska, zda v sobě obsahuje nebo neobsahuje ten život.
Vracíme se do chalupy. Václav si na oběd nasbíral trochu hub. Do obchodu to je daleko a auto nemá. Vzpomínal na návštěvu jihoamerických šamanů, které ve snaze naladit zdejší posvátná místa nesmírně rušilo, že má venku nezasazené naklíčené brambory. To je přece nehorázné plýtvání, což plynutí energie narušuje. Když nemáte zasazeno, nemůžete se pořádně modlit…
Který zážitek se ti z pobytu mezi indiány nejvíce vryl pod kůži?
Před několika měsíci zemřel Black Horse a člověk si uvědomil, že je nějak impregnovaný světem navažského obřadníka. Asi nejčastěji vzpomínám na barvy a tvary mraků a povětří a s tím související navažský panteon bytostí oblohy.
Black Horse se dožil požehnaných 81 let, ale tady je známý víceméně jen díky tvým knihám. Neuvažoval jsi o přeložení jeho Miracle Hill do češtiny?
Kamarád Saša Stipsits z Miracle Hillu udělal divadlo, to je možná lepší cesta. Ale také uvažujeme o nějaké indiánské poezii. Jinak teď jsem skoro každým rokem odevzdával jednu knížku o Středočeském kraji (a pro Středočeský kraj), takže jsem se spíš držel blízkého a opouštěl vzdálené.
Vzpomínám, jak moc mě ovlivnilo, když se mi do rukou dostala kniha Krajiny vnitřní a vnější. Jak tě vůbec napadlo něco takového napsat?
Vlastně sis odpověděla sama. Ta témata mě „napadla“. Bylo to skutečně formou napadení. Je to to samé, jako když tě něco zajímá a slovo zajmout. Zajme tě to jako indiáni a ty se ze zajetí musíš osvobodit tím, že to popíšeš. A tady ta témata existují ve volném prostoru. Pak napadnou člověka, skoro jako koronavirus.
Myslíš to tak, že témata tu existují a tebe si jen vyberou jako médium, skrze které vejdou na papír?
Ne, témata sice existují, ale myšlenky mohou vzniknout pouze ve spolupráci s člověkem. Jinak by to byl spiritismus. Na mne ta témata opravdu zaútočila – vidíš, jak má jazyk svoji moudrost? Ta témata tu prostě někde byla a mně vždycky zajímala, takže se přihlásila o existenci a média, to jsou ta slova, která jsem k tomu použil. K tomu bych ale asi chtěl říct, že tu knížku jsem napsal v době, kdy už jsem měl za sebou dejme tomu pět set článků, bylo mi téměř padesát let a já vybral věci, které jsem považoval za nosné. A teď – je to náhoda, není to náhoda? Přesto to není o tom, že se člověk postaví na skálu a řekne: Ó inspirace, obejmi mě a projdi mnou. Já jsem člověk, který si to musí odpracovat.
Dovol mi ještě jeden dotaz na konec: Jedno z orlích per se jmenuje Malá ekologie a nabádá, abychom se chovali zodpovědně k přírodě. Co sám považuješ za dobrý tip pro život s „Malou ekologií“?
Přijde mi důležitá obnova pramenů a studánek či čištění potoků, nebo dokonce jejich alespoň malá revitalizace. Mnoho lidí v mém okolí se snažilo stavět moderní menhiry, ale když se podíváte do anglického písemnictví, tak kámen byl vždycky myticky vyvarován vodou a Britové mají už od 19. století soupisy „holy well“, posvátných pramenů. Říkají jim studny, protože v křídové krajině musíte zdroj vody odkrýt. Za významné teď považuji vše, co se týká vody a stromů.
Stmívá se a je na čase odejít. Vracíme se s Višňákem zpátky do skal. Mrzí mne, že Václava zklameme a nevyzkoušíme k přespání tajemné božiště ve skalách, ale počasí je nezvykle teplé, i když mraky plují vysoko. Mizíme v roverských lesích. Dvě studánky nedaleko cílového kempu jsou ve zbídačeném stavu. Z jedné z nich se při troše sebezapření dá voda nabrat, druhá je suchá, ale u obou je vidět, že při troše úsilí půjdou obnovit. Bude potřeba se sem vrátit.
A v noci začalo pršet…
Milý Václave, děkuji za rozhovor.
