V letošním roce si připomínáme dvojí kulaté výročí významného woodcraftera, publicisty, filozofa, překladatele a prozaika Vladimíra Kysilky – Losa, muže, pro kterého byl woodcraft životním krédem a který, kdyby se dožil obnovení Ligy, by jistě po boku svých přátel Bobra a Mahykana napřel veškerou svoji energii k šíření myšlenky lesní moudrosti.
Vladimír Kysilka (*20.1.1931–†13.8.1986)
Bohužel, tím, že se obnovy LLM nedožil, řada současných woodcrafterů jeho jméno vůbec nezná. Využijme proto jeho výročí k tomu, abychom si Losa nejen přiblížili, ale také nechali vzpomínat jeho syna Marka Kysilku – Fenika.
Jeho rodina pocházela z Prahy, kde se Vladimír i narodil. Jeho otec se živil jako obchodní cestující a osud jej záhy nasměroval do Břeclavi. Když však došlo k záboru pohraničí, přesunul se i se svými nejbližšími k příbuzným do Svratky. Vladimírova maminka poté pracovala jako ředitelka mateřské školy ve Svratouchu.
Vladimír se narodil počátkem třicátých let, takže období, kdy takzvaně bral rozum, bylo poznamenáno ekonomickou krizí, nástupem fašismu a nuceným stěhováním z pohraničí; jeho dospívání pak druhou světovou válkou. Byla to možná právě tato těžká léta, kdy se upnul k vyšším ideálům, dobrodružné literatuře a k přírodě.
Po dokončení základní školy byl přijat na gymnázium do Prahy, kde bydlel u svých příbuzných. Zde se také na jaře 1946 stal členem 45. skautského oddílu Praha. Tehdejší sešněrované pojetí skautingu mu však nevyhovovalo. Nebylo to tím, že by měl problém s respektováním autorit, ale v pobytu v přírodě hledal víc, než mu skauting mohl nabídnout. Možná to bylo jeho duchovním založením, ale už tehdy začínalo být zřejmé, byť to možná ještě nevěděl, že smyslem jeho života bude lesní moudrost, tedy právě ten aspekt, který u skautů nenacházel. Stále častěji chodil sám do lesů na dlouhé výpravy a do svých deníků si zaznamenával postřehy o kráse okolní krajiny. Někdy v této době se pravděpodobně zrodila i jeho láska k filosofii a k duchovnu.
Klíčovou se pro něj stala výprava do Károvského údolí v roce 1948. Tam potkal woodcraft-erský kmen Sisseton tábořící v týpí, který vedl Milouš Stárek – Mahykan. Toto setkání mělo zásadní význam pro celý jeho budoucí život. Začal se účastnit kmenových akcí, roku 1949 byl přijat do kmene a získal lesní jméno Los.
Následující období je definováno jeho láskou k přírodě, woodcraftu a mládím – Los jezdí na tábory, táboření i výpravy, věnuje se i horolezectví, vyráží na kole na Slovensko. Z jeho deníků vyplývá, že venku trávil de facto veškerý volný čas; nebylo týdne, kdy by nebyl venku.
Politická situace se ale stává opět nepřející – padesátá léta znamenají nejen politické procesy, ale také sílící cenzuru a zákazy vydávání řady autorů, mimo jiné Setona, Londona a dalších. V roce 1951 musí být Liga československých woodcrafterů rozpuštěna, její majetek je zabaven a přechází do správy Československého svazu mládeže.
Bývalí členové Ligy se nadále stýkají, ale za propagování myšlenek woodcraftu jsou pronásledováni. Do tohoto období spadá zamítnutí Losovy žádosti o přijetí na filosofickou fakultu pro tehdy oblíbený „nedostatek lidově-demokratického uvědomění“. Pro Losa, který filozofii miloval, to muselo být hořké zklamání. Jeho rodiče však byli nestraníci a on sám se v socialistických mládežnických hnutích odmítal angažovat. Aby si vylepšil kádrový profil, rok pracoval jako rehabilitační pracovník a poté, roku 1952, nastoupil na lékařskou fakultu, kterou dokončil s vynikajícím prospěchem v roce 1958. Během studií se seznámil i se svou budoucí ženou Jarmilou. První umístěnku dostal do Havlíčkova Brodu, kam nastoupil jako lékař do psychiatrické léčebny.
Woodcraftu však zůstal věrný i nadále a hledal cesty, jak v nepřející době šířit Setonovy ideály. V 60. letech se kromě vlastní rodiny zaměřuje na práci s mládeží. Roku 1961 v Havlíčkově Brodě zakládá oddíl vodní turistiky při TJ Slovan a své svěřence vychovává v duchu myšlenek woodcraftu. Na vodácká putování bere i své nejbližší, začíná se pravidelně otužovat a celoročně se koupe ve volné přírodě. Blahodárnost pobytu v přírodě a táboření rovněž propaguje odbornými články a přednáškami.
Druhá polovina 60. let konečně přináší politické uvolnění. V této době má už Los tři děti, které spolu se svojí ženou vozí od útlého věku na výpravy a tábory. Ani v tomto období nepřerušuje kontakty s dalšími woodcraftery, především s Mahykanem a Bobrem, spolu s kterými v období Pražského jara usiluje o obnovu Ligy a iniciuje vznik přípravného výboru. Po povolení Junáka v roce 1968 začíná vést jeho 6. oddíl, který v únoru 1969 přeměňuje v kmen lesní moudrosti Musketaquid. Ve stejném období se také neúnavně věnuje překladatelské práci a šíření donedávna zakázané woodcrafterské literatury. S Mahykanem připravuje nové, upravené vydání Svitku březové kůry, který „pro vnitřní potřebu kmene“ vydává v roce 1969. Z původně plánovaných pěti dílů však stihnou vyjít pouze čtyři – Kmenové zřízení, Vudkrafterský táborový řád, Kniha orlích per (spolu s Bobrem) a Mistrovství lesní moudrosti. Los připravoval k vydání i pátý díl Táboření, ale k tomu už nedošlo. (Nutno poznamenat, že se jednalo o cyklostylové rozmnoženiny strojopisu, které měly sloužit pro vnitřní potřebu klubů lesní moudrosti, a nikoliv o oficiální publikace, jak jsme zvyklí dnes.)
Navzdory Losovu nezměrnému úsilí se vzhledem k sílící normalizaci nepodaří získat potřebná schválení k registraci LLM, Junák je v roce 1970 znovu zakázán a Losovi nezbyde, než svůj kmen převést pod Českou tábornickou unii a poté, co se i ČTU musela „znovu integrovat“ do socialistického aparátu výchovy mládeže, přechází pod TIS. TIS ale čekal stejný osud, a tak svůj kmen musel znovu ukrýt pod hlavičku ČSTV. Los toto psychicky náročné období glosoval s tím, že je chronický zakladatel – opakovaně musel zakládat svůj kmen pod různými hlavičkami, aby mohl dál šířit myšlenky lesní moudrosti. Přejít pod Pionýr však odmítl.
Celá 70. léta se Los soustavně věnoval oddílové činnosti a výchově mládeže podle Setonových idejí. Rozhodnutí přejít pod ČSTV se nakonec ukázalo jako šťastné – pod touto hlavičkou měl relativně volné ruce a vydržel pod ní až do 80. let. Během roku pořádal celou řadu vodáckých akcí – první výjezd se konal vždy o Velikonocích, kdy se jezdilo na Lužnici, mimoto samozřejmě i víkendové plavby, pěší výpravy, tábory.
Od počátku 80. let spolupořádal pravidelná setkání woodcrafterů, ale způsob života, který miloval, navždy změnila tragická souhra událostí. Los se nikdy nešetřil, sportoval, otužoval se a žil zdravě, ale navzdory tomu jej na silvestra roku 1981 při vyjížďce na lyžích postihla slabá srdeční příhoda. Jako lékař naštěstí správně odhadl, o co se jedná, a vrátil se domů. Byla to bohužel předzvěst pokročilé srdeční choroby. Ironií je, že osudný rozsáhlý infarkt ho postihl v sanitě, cestou za pacienty. Díky své vynikající kondici, ale také proto, že řidič sanitky ihned změnil trasu na urgentní příjem, přežil, ale s vážnými následky se potýkal po zbytek života.
Navzdory velkým zdravotním omezením se nadále zúčastňoval setkání woodcrafterů a táboření, např. na Šumavě. S úbytkem fyzických sil se s o to větší vervou pustil do spisovatelské a redakční práce – přepisoval nedostatkovou a zakázanou literaturu, nejen woodcrafterskou, ale i filozofickou, překládal z ruštiny (mimo jiné životopis H. D. Thoreaua) a z angličtiny (v Losově pozůstalosti byl např. nalezen jeho překlad Poselství rudého muže), psal filozofické úvahy o woodcraftu, ze kterých je cítit jeho hluboká křesťanská víra.
Jeho životní pouť však závratnou rychlostí spěla k nevyhnutelnému konci. Smrt jej zastihla uprostřed neúnavné práce, jako by cítil, že už mu mnoho času nezbývá. Posledním dílem, na kterém pracoval, byl překlad knihy Storma Hyemeyohstsa Sedm šípů, v tehdejší době ještě nezatíženém kulturní apropriací a považovaném za kultovní dílo o mystice indiánů. Snad to byl zásah vyšší moci, ale poslední věta, kterou přeložil, byla slova indiána na sněmu: „… domluvil jsem, howgh.“
Na závěr bych si dovolila vypůjčit pasáž z Biminijiho článku*, respektive z dopisu, který Los Biminijimu napsal jen pár měsíců před svou smrtí:
„Pro mě měl lifecraft (woodcraft is lifecraft) celoživotní význam. Ale nejen ve smyslu „moudrosti“, nýbrž i v poskytování radosti z přírody a různých činností s tím souladných, z celoživotního kamarádství a též v putování vlastní cestou (to vlastně patří k „moudrosti“), která však není cestou trucovitě vymyšlenou na demonstraci nonkonformismu. Není to cesta všem odlišná, není čistě moje, vedou mě osobnosti různých věků (včetně E. T. S.), vedou mě po té „úzké cestě“, cestě k životu – třebaže také klopýtám a padám. A hlavně mi ukazuje směr ten, který je sám cesta, pravda a život. Kdybych dokázal jasně vidět, co mi ukazuje! A nenechat se ze směru odchylovat. S modrou oblohou! Los“
* článek vyšel původně ve Wampumu Neskenonu roku 1994,
online je k dispozici na thewoodcraft.org
Publikace
Losova autorská ani překladatelská činnost zatím nebyla edičně zpracována, za zmínku stojí jeho stěžejní dílo – Úvahy nad wood-crafterským zákonem, vyšlo nejdříve jako samizdat a roku 1998 se ho pod hlavičkou E. T. Seton Institute podařilo vydat Biminijimu, navíc doplněné o ilustrace Ladislava Ruska – Šamana, Losův životopis a další stati.
Významný je také jeho překlad knihy Julie M. Seton, U tisíce ohňů, která obsahuje nepublikované práce E. T. Setona a úryvky z jeho deníků, který zatím vyšel pouze samizdatovou formou (rukopis revidovala a rozšířila Losova žena MUDr. Jarmila Kysilková)
Spolu s M. Stárkem – Mahykanem vydal v roce 1969 přepracovaný Svitek březové kůry. Toto vydání bylo koncipované jako pětisvazkové: Kniha 1 – Kmenové zřízení lesní moudrosti a Kniha 4 – Mistrovství lesní moudrosti (pro toto vydání Los vybral ze Seifertova překladu Svitku 27 mistrovství). Kniha 5 – Táboření už bohužel vyjít nemohla.
Los také překládal z angličtiny (v pozůstalosti byl nalezen mj. strojopis překladu Poselství rudého muže) a z ruštiny, přepisoval samizdatovou literaturu; na sklonku života pracoval na překladu knihy S. Hyemeyohstsa Sedm šípů.
Citované zdroje:
thewoodcraft.org/wiki/index.php/Vladim%C3%ADr_Kysilka_-_Los
trapsavec.cz/news/13-8-1986-mudr-vladimir-kysilka-los/
woodcraft.cz/download/historie/ETS_bibliografie_web.pdf
woodcraft.cz/index.php?right=historie_cswoodcraft&lan=cs
U příležitosti vzpomínkového článku o Losovi jsem oslovila svého kamaráda, jeho syna, trampa a básníka Marka Kysilku – Fenika, a požádala ho, zda by se s námi nepodělil o pár vzpomínek na otce.
