Nestačí svět milovat jen v ústraní. Kdo se dívá pozorně, dřív nebo později narazí na chvíli, kdy už nejde zůstat neutrální – a kdy se péče o svět musí proměnit v čin. Rozhovor o aktivismu, který nevyrůstá z pózy, ale z bolesti, vztahu a potřeby nenechat bezmoc rozhodovat za nás.
Kdo je Jakub Poštolka?
Jakub Poštolka (*1996) alias Čača, pochází z kmene Mamutů. Vystudoval psychologii, pracuje s lidmi bez domova a věnuje se různým formám environmentálního a sociálního aktivismu. Nyní prochází psychoterapeutickým výcvikem Gestalt Dialog. Je to básník, ohnivec, vandrák, zen-buddhista i zastánce nerůstu; miluje fermentované potraviny a nedávno mu vyšla básnická sbírka Selské lesy.
Vystudoval jsi psychologii, pracuješ jako sociální pracovník, teď se věnuješ i psychoterapeutickému výcviku, jsi aktivista, k tomu píšeš poezii. Co tě nejvíc definuje? Kde se cítíš nejvíc doma?
Mně přijde, že všechny tyhle kategorie fungují jako nálepky. Jsou užitečné, aby ostatní pochopili co dělám, ale já se asi bytostně necítím ani jako jedna z těch konkrétních věcí. Spíš jako všechny zároveň.
A co tě vedlo k aktivismu? Mám pocit, že je to hodně tvoje téma. Ještě když jsem tě znala jako malého kluka, přišlo mi, že jsi to v sobě měl odjakživa.
Asi jo. Část odpovědi budou prostě geny a výchova. Jsem dítě rodičů, kteří byli v osmdesátých letech mezi prvními ekologickými aktivisty v hnutí Brontosaurus. Nemám ale pocit, že by mě indoktrinovali nebo mi něco vštěpovali. Přesto tam nějaká energie zůstala. Hodně jsme chodili do lesa a vyrůstal jsem mezi lidmi, kterým nebylo jedno, co se děje kolem nich. To bylo určitě formativní.
A pak je tu něco, co je asi jen moje. Vždycky mě hodně zasahovalo, co se děje kolem mě a ve světě. Emočně mi na tom záleželo. A zároveň mě odjakživa hrozně zajímalo, jak věci fungují. Takové hledání pravdy jsem měl v sobě zakořeněné už dlouho.
Myslíš, že to byl i důvod, proč jsi šel studovat psychologii? Že za tím bylo i hledání toho, jak funguje člověk?
Psychologie mě začala přitahovat někdy v osmé třídě na základce, kdy jsem objevil C. G. Junga. A pamatuju si, že když jsem pronikal do jeho myš-lenek a konceptů, bylo to hodně spojené s nadšením z toho, že něco rozkrývám, že přicházím na to, jak věci fungují. To mě k tomu hodně táhlo.
Zároveň si ale nemyslím, že to byl vědomý proces. Neříkal jsem si: chci pochopit svět, tak půjdu studovat psychologii. Spíš mě to tam intuitivně táhlo, moc jsem nad tím nepřemýšlel a šel jsem za tím. Když tě někam táhne intuice a není to zrovna zbrojařský průmysl, tak stojí za to za ní jít.
Jak bys popsal svůj přerod od psychologa k sociálnímu pracovníkovi? Vracíš se teď díky psychoterapeutickému výcviku k psychologii víc, třeba i v práci s klienty?
Po škole jsem si říkal, že opravdu nechci skončit u psychologie jen pro privilegované lidi. Bylo pro mě důležité dostat se k nějakým zranitelným nebo znevýhodněným skupinám.
Když jsem si podával přihlášky do práce, hlásil jsem se tam, kde mi to dávalo smysl. Zkoušel jsem věznici, školu a právě i kontaktní centrum pro lidi bez domova. A nakonec mě to jednoznačně nejvíc přitáhlo sem.
Oficiálně jsem zaměstnaný jako psycholog, ale reálně dělám v podstatě to samé, co ostatní kolegové. Navíc mám každý týden psychologické rozhovory s klienty, kteří o to stojí. A do psychologie se rozhodně chci vracet dál.
Ovlivnilo tě nějak to, že se potkáváš s lidmi, kteří třeba v životě neměli tolik štěstí? Je něco, co tě v té práci hodně zasáhlo?
Každému, kdo chce pracovat s lidmi, bych hodně doporučil strávit nějaký čas v podobném zařízení. Ať už je to nízkoprahový klub, kontaktní centrum nebo terénní práce, protože to je neskutečná škola bezprostředního lidství.
Předtím jsem trávil čas hlavně v akademickém a aktivistickém prostředí. To jsou hodně přemýšlivé a zároveň dost privilegované kruhy. A najednou trávím spoustu hodin s lidmi, kteří žijí na ulici. Musel jsem se hodně přeučit v tom, jak vypadá obyčejný mezilidský kontakt.
Mám pocit, že mi to dalo velkou přímost. Schopnost být s lidmi otevřený a upřímný a nepomáhat si při tom nějakými příliš složitými myšlenkami.
AKTIVISMUS
Aktivismus, který vychází z toho, co lidi bezprostředně řeší, mi připadá jako nejzdravější forma organizování. Zároveň trochu chrání před tím, aby nezačal hájit jen nějaké abstraktní ideje.
V té souvislosti mě napadá, že aktivismus bývá často spojený s vyšší společenskou vrstvou nebo s lidmi, kteří mají vzdělání. Lidé na spodku sociálního žebříčku řeší spíš to, jak uživit rodinu, a na aktivismus jim nezbývá čas. Vnímáš v tom svoje vlastní privilegium?
Měl jsem dobrou školu, dobré zázemí, jsem bílej muž se zdravým tělem. To mi v hodně věcech pomohlo. Ale napadá mě k tomu několik věcí. Za prvé si myslím, že je naprosto v pořádku svoje privilegia používat smysluplně. Vidím to každý den v práci. Když naši klienti jdou na úřad, na poštu nebo do nemocnice a chtějí si něco vyřídit sami, často narazí. Když tam přijdu já a uplatním svůj sociální kapitál, najednou se věci řeší úplně jinak.
Zároveň bylo v aktivismu, ve kterém jsem se pohyboval, dost patrné, že to není nízkoprahové prostředí. Byli tam hlavně mladí lidé, často studenti, kteří mají určitý kulturní kapitál. Ale nejdůležitější bylo, že mají čas.
To ale neznamená, že aktivismus nemůže vypadat jinak. Skvělý příklad je podle mě osada Bedřiška v Ostravě. Jsou to povětšinou chudí lidé, převážně Romové, kteří se organizují proti tomu, aby jejich komunitní prostor zanikl. A mně přijde, že hnutím obecně prospívá, když mají takovéhle konkrétní boje. Konkrétní místo, konkrétní příběh, něco, co se dá vyhrát. Právě aktivismus, který vychází z toho, co lidi bezprostředně řeší, mi připadá jako nejzdravější forma organizování. A zároveň trochu chrání před tím, aby ten aktivismus nezačal hájit jen nějaké abstraktní ideje.
Já právě čas od času narážím na ten ideový aktivismus, který se někdy může hodně odtrhnout od reality.
V té souvislosti se mnou hodně zarezonovala knížka Radost z boje za lepší svět. Napsali ji autor a autorka z aktivistického prostředí a shrnuje i řadu věcí, které jsem sám v aktivismu zažil.
Autoři v ní proti sobě staví dva přístupy. Jeden nazývají radikální radostí a druhý smutnou militantností. Smutná militantnost podle nich vzniká ve chvíli, kdy se hnutí začne příliš soustředit na ideovou čistotu, správnost a perfektnost. Když je důležitější být bezchybný než být ve skutečném kontaktu s lidmi a se světem kolem sebe.
Když třeba sleduju některé feministické skupiny, mám občas pocit, že to sklouzává k tomu, co nazýváš smutnou militantností. Řeší se tam ideová správnost, lidé jsou na oko velmi performativní, ale trochu se vytrácí původní důvod, proč to vlastně dělají. Ale to je jen můj pohled zvenčí. Máš s tím osobní zkušenost?
Ten pohled zvenčí mi přijde cenný. Často je jednodušší vidět některé věci zvenku než ve chvíli, kdy v tom je člověk až po uši.
Já jsem to zažil i sám na sobě. Během covidu jsem byl podle mě hodně smutně militantní. To byl to fakt nepříjemný životní mód.
Podle mě to přitom vychází z úplně legitimní potřeby. Vidíš svět v neuspokojivém stavu, cítíš bezmoc a snažíš se ji nějak vyřešit. A jedním ze způsobů je být co nejvíc správný a snažit se, aby byli správní i všichni kolem.
Jenže ono to takhle nefunguje. Člověk pak bývá izolovaný, zapšklý a často jde i proti tomu, co sám hlásá. Je tam velký rozpor mezi tím, jak by věci podle něj měly být, a tím, jaké skutečně jsou. A to je hrozně psychologicky nezdravé.
NAIVITA
Určitá dávka idealismu je nutná. Nějaká důvěra v to, že se věci můžou změnit, i když člověk úplně nerozumí všem mechanismům. Vlastně to trochu hraničí s vírou.
Na druhou stranu se mi na aktivismu líbí, že člověk nesedí doma se založenýma rukama, ale jde něco dělat. Mám pocit, že k tomu patří i určitá míra naivity. Možná proto se mu často věnují mladí lidé. Musíš mít nějaký ideál, protože s věkem často přibývá cynismus, a ten člověka brzdí.
Myslím si, že určitá dávka idealismu je nutná. Nějaká důvěra v to, že se věci můžou změnit, i když člověk úplně nerozumí všem mechanismům. Vlastně to trochu hraničí s vírou.
Protože když až moc dobře chápeš, jak jsou věci propojené a složité, může to být paradoxně dost demobilizující. Je pak těžké představit si, že se něco opravdu změní.
Pamatuju si rozhovor s Jankem Rovenským z doby, kdy jsem pracoval v Greenpeace. Vyprávěl mi, že měli jednoho vedoucího kampaně, který byl obrovský odborník na uhlí a jádro. Jenže to nefungovalo. Rozuměl tomu až moc. Nebyl schopný formulovat jednoduché požadavky ani vymyslet heslo na banner.
Pak měli někoho jiného, kdo tomu rozuměl méně, ale fungovalo to líp. Neztratil se v detailech, dokázal si vybrat směr a jít za ním.
Máš zkušenosti s oganizacemi jako Limity jsme my nebo Greenpeace. Co tě k tomu tedy vlastně přivedlo? Byli to konkrétní lidé, nebo tě zaujalo samotné téma?
Spíš to téma. S Limity jsem se seznámil v roce 2017, kdy jsem jel na první český klimakemp. Do té doby jsem se žádné přímé akce neúčastnil, takže to pro mě bylo něco úplně nového. Přijel jsem zahrát pár písniček a strašně se mi líbila atmosféra. Byl to takový ostrůvek anarchie ve festivalovém formátu.
Lidé tam společně rozhodovali o věcech, zapojovali se do chodu celé akce a zároveň tam probíhal vzdělávací program o tom, jak by mohl svět fungovat jinak. Že to není jen technický problém, který musí vyřešit přírodní vědy, ale společenská otázka. Že se v klimatické krizi vyjevují hlubší problémy, které má naše ekonomicko-společenské uspořádání, a že by se to mělo adresovat společně.
U klimatické krize mi přijde, že tam zrovna člověk rychle vidí, proč je potřeba něco dělat.
Mně přijde, že v aktivismu se musí snoubit určitá míra naivity, ve smyslu víry, že se něco dá změnit, s hodně tvrdým realismem o tom, jak věci ve skutečnosti jsou.
Jo, ten rozpor mezi idealismem a realitou jsem zažila s Okeyou při výzkumu mangrovů v Indonésii. Snažíš se chránit ekosystém, spolupracovat s místními ochranáři a zároveň tušíš, že až se tam za pár let vrátíš, situace bude možná ještě horší. Jak v takové chvíli neztratit chuť pokračovat?
To je podle mě jedna z velkých výzev pro každého, komu záleží na světě. A tady už se dostáváme do roviny, která je částečně spirituální. Když člověk chce mít se světem skutečný vztah a nechce si na-lhávat, jak věci jsou, dřív nebo později ho čeká bolest a ztráta. Tomu se nedá vyhnout.
Mám pocit, že právě tahle otázka stojí v jádru mnoha náboženských tradic: jak žít ve světě, který není takový, jaký bychom si přáli, a ve kterém ztrácíme věci, na kterých nám záleží.
Pro člověka může být posilující připustit do života i tuhle rovinu. Že se s tím dá pracovat nejen racionálně nebo politicky, ale i jinými nástroji – třeba i spirituálními.
Možná právě to pomáhá neztratit schopnost svět milovat, i když víš, že se v něm dějí špatné věci.
S tím souvisí i tvůj zen-buddhismus. Jak jsi se k němu dostal?
K buddhismu jsem přišel zase intuitivně. Prostě jsem nějak zjistil, že existuje buddhismus, a strašně se mi to zalíbilo. Půjčoval jsem si v knihovně knížky, chodil si je číst do lesa a cítil při tom takový zvláštní klid.
Do ucelenější podoby se to dostalo asi v roce 2021 nebo 2022, kdy mi buddhismus pomohl dostat se z té fáze smutné militantnosti. Vzpomněl jsem si na období, kdy jsem četl buddhistické knížky, a říkal jsem si: jo, k tomu se chci vrátit. Pak jsem se dostal k zenové škole Kwan Um. Chodil jsem tam na meditace a hrozně mi pomohlo, že jsem na to nebyl sám.
A byl jsi nejdřív buddhista, nebo vegan?
Buddhista. Kvůli tomu jsem přestal jíst maso. Uvědomil jsem si, že zvířata jsou bytosti a bytosti trpí, když je zabíjíme.
Mě na veganství zajímá, že na něj lidi často reagují hodně podrážděně. A vlastně to platí i pro aktivismus obecně. Jak se na to díváš z psychologického hlediska?
Mně přijde, že společná vlastnost různých aktivismů je, že zpochybňují nějaký převládající pohled na svět. Nutí společnost klást si nepříjemné otázky – jestli něco neděláme špatně, jestli v něčem není zlo.
A to je psychologicky dost náročné. Není jednoduché připustit si, že já sám možná dělám něco špatně. Když je člověk vystavený takovému podnětu, může reagovat obranou, protiútokem nebo popřením. Ty reakce mají svoji funkci. Pomáhají člověku udržet si pocit stability, aby nemusel hned všechno měnit.
Určitým úspěchem aktivismu je podle mě už jen to, když se něco, co bylo úplně neviditelné a samozřejmé, najednou stane viditelným. Nejdřív všem přijde úplně normální jíst maso. A pak se objeví otázka, jestli to vlastně není problém. A to už je samo o sobě úspěch.
Mně se na aktivismu hrozně líbí ten moment, kdy tam člověk dá to svoje „sádlo“, jde do toho diskomfortu a opravdu si stojí za tím, co vnímá, že je správné. Že to jen nehodí za hlavu, ale fakt do toho jde a něco dělá. Máš pocit, že někdo má silnější tendenci ten práh diskomfortu překračovat?
Myslím, že u někoho je to povaha nebo výchova, u někoho silný zážitek nějakého příkoří nebo nespravedlnosti. Třeba když se člověk dostane do situace, kde na to narazí úplně osobně – že je v nějakém prostředí nebo systému, který je nepřátelský a už to nejde jen přehlížet. Nebo když je v prostředí, kde když se neozveš, tak tě to začne postupně ničit.
A často to nejsou nějaké velké hrdinské momenty, spíš taková drobná překročení. Člověk „na něco stoupne“, jde do toho a ještě úplně neví, jak pevný „ten led“ bude. Je tam i určitý vzrušující moment nejistoty.
Nedávno jsem zaznamenala výrok Marka Orka Váchy, že nejžhavější místa v pekle jsou pro ty, kdo v čase morální krize zůstávají neutrální.* Hodně to se mnou rezonovalo, ale zároveň to v některých lidech vyvolalo silné reakce. Jak to na tebe působí?
Mně přijde dobře, že je to trochu kontroverzní, protože to nutí lidi se zamyslet. Souhlasím s tím, že není dobré být lhostejný. Ale zároveň mám s věkem tendenci být na lidi méně přísný. Myslím si, že není jednoduché být odvážný, když ostatní mlčí. Spíš mám pocit, že odvaha roste postupně. Člověk udělá malý krok, pak další. Takže bych lidi spíš podporoval v tom, aby dělali kroky, na které zrovna mají.
* „Nejžhavější místa v pekle jsou reservována pro ty, kdo v časech velkých morálních krizí zůstávají neutrální, píše Dante. Nyní se v době velké morální krize nacházíme…“
Výrok zazněl v proslovu na protivládní demonstraci a vyvolal kontroverze na sociálních sítích.
LIMITY
Já potřebuju souznít s cílem i prostředky. Potřebuju vědět, že se nikomu nebude ubližovat, a potřebuju znát svoje hranice.
A kde je pro tebe ta hranice? Kdy má smysl jít třeba do přímé akce*?
Já potřebuju souznít s cílem i prostředky. Potřebuju vědět, že se nikomu nebude ubližovat, a potřebuju znát svoje hranice. Ale v kontextu nenásilných přímých akcí v demokracii si myslím, že to za to stojí. Protože člověk tím překračuje pocit bezmoci.
Dnešní problémy jsou obrovské, skoro nehmatatelné. Timothy Morton** tomu říká hyperobjekty – věci, které nás ovlivňují, ale nejsou přímo vidět. Zároveň je hrozně těžké s tím něco dělat, protože ty věci jsou rozprostřené v čase i v prostoru. A právě v tom je přímá akce silná – že z té bezmoci vystoupíš. Narušíš stav, který člověku brání něco dělat. Na chvíli řekneš: Ne, tady se nebude těžit uhlí, když potřebujeme snižovat emise. A tu těžbu fakt na chvíli zastavíš.
A ten zážitek není jen adrenalin. Spíš velmi intenzivní, pozitivní, až extatický pocit z toho, že člověk na chvíli opustí bezmoc a zažije, že něco může. A to pak člověka drží i při mnohem méně viditelných formách aktivismu, které tvoří většinu práce. Přímé akce jsou spíš špička ledovce – jsou hodně vidět, ale většina změny probíhá jinak.
* Přímá akce řeší problémy okamžitým fyzickým či digitálním zásahem (např. blokádou či bojkotem), vlastní silou, bez prostředníků. Naopak nepřímá akce usiluje o změnu skrze legální a dlouhodobé vyjednávání s politiky nebo soudy.
** Timothy Morton (*1968) je britský/á filozof/ka, jehož/jíž práce stojí na pomezí současné postantropocentrické filozofie a environmentálních studií. Jako profesor/ka dlouhodobě působí na Rice University v Texasu a kromě ekologie nebo filozofie
píše o umění, populární kultuře a literatuře.
PŘÍMÉ AKCE
Ten zážitek není jen adrenalin. Spíš velmi intenzivní, pozitivní, až extatický pocit z toho, že člověk na chvíli opustí bezmoc a zažije, že něco může.
Zažil jsi nějakou akci, která pro tebe byla opravdu zásadní?
Asi nejvíc lesní okupace u německého Dannenrodu. Byl tam starý bukový les, přes který měla vést dálnice, a aktivisti tam postavili vesničku v korunách stromů, aby se nedal pokácet. Byl jsem tam dvakrát a podílel se na chodu tábora. Bylo to silné, protože člověk byl přímo na místě, které chránil. Nebyl to abstraktní boj. Zároveň to mělo velkou podporu místních lidí, což není vždy běžné.
A taky to byla zkušenost, jak násilně se může chovat stát i v demokracii. Policie tam zasahovala hodně tvrdě – lidi padali ze stromů, byli zranění, někteří skončili na dlouho v nemocnici.
Tu dálnici nakonec postavili, takže ten konkrétní boj jsme prohráli. Ale jsou i příklady, kdy se to podaří – třeba Hambachský les*, který se zatím podařilo zachránit. Takže člověk nikdy úplně neví, jak to dopadne. Ale to neznamená, že to nemá smysl.
* Aktivisté blokovali kácení starobylého německého lesa dlouhodobým pobytem v korunách stromů, což v roce 2018 podpořilo 50 000 demonstrantů a úspěšné právní žaloby. Masový odpor veřejnosti donutil energetickou společnost RWE v roce 2020 kácení definitivně zastavit a les trvale zachránit.
Jakou roli ve tvém uchopování morálky nebo v tom, co považuješ za dobré a špatné, hrál oddíl nebo ohnivectví?
Myslím si, že mi velmi fyzicky a prakticky pomohly budovat vztah k přírodnímu světu kolem mě. Už jen tím, že jsem měl příležitost být v přírodě, trávit tam čas a nějak s ní komunikovat. Zákon čtyřnásobného ohně mám integrovaný do svého morálního kompasu. Občas mi ta čtyři základní slova úplně náhodně vytanou na mysli a dávají mi zpětnou vazbu k tomu, co zrovna dělám. A hezky se to doplňuje s buddhistickým kompasem. Je tam spousta průniků.
A pak je na ohnivectví ještě jedna věc, která se těžko popisuje. Má nějakou svoji energii, která se dá procítit, ale moc se nedá konceptuálně vyjádřit. Možná je to nějaký aspekt zemitosti a propojení s ohněm. Těžko se mi to pořádně uchopuje.
Někdy mi připadá, že se woodcrafteři obecně rádi schovávají do romantického a laskavého světa táboření v týpí. Je to hezké, relaxační, ale zároveň možná trochu neutrální vůči společenským tématům. Není to málo – říct si jako členové LLM – pojďme se schovat do lesa?
O něčem podobném jsem vedl focus group na Nerůstové akademii. Mapovali jsme tam vztah mezi nerůstem a spiritualitou a vykrystalizovala z toho škála, kterou účastníci pojmenovali dost expresivně: mezi zíráním do duhy a hrabáním se v hovnech.
Buď se vztahujete k něčemu krásnému, idylickému a příjemnému, což samo o sobě může být chápané jako forma aktivismu – že ve světě vytváříte ostrůvek něčeho dobrého. Nebo se podíváte přímo na věci, které akutně hoří, jsou špatně a musí se s nimi něco dělat. A nakonec jsme došli k tomu, že je potřeba mezi těmito póly nějak balancovat.
Ligu znám spíš externě, takže moje představa je trochu z dálky. Přijde mi ale, že má velký potenciál otevřít se takovým tématům svým vlastním, citlivým způsobem. V zákonu čtyřnásobného ohně je přece formulace „ochraňují všechny živé tvory pro radost, kterou dává jejich krása“, což mi přijde jako hrozně silná myšlenka.
Já už jsem dneska citoval Timothy Morton. Pracuje s tím, že prožitek krásy je způsob, kterým se nás svět dotýká jinak než přes rozum nebo nějaké mechanické uchopení. Lidé krásu prostě prožívají, a to bychom neměli shazovat ani odsouvat na druhou kolej. Naopak bychom měli naslouchat tomu, co se z takového kontaktu dozvídáme o přírodě, o našem místě v ní a o tom, co dělat. Tyhle roviny se podle mě vůbec nevylučují.
Je zajímavé, že zmiňuješ právě krásu. Nedávno jsem sázela Okeyův článek o vizi do dalších let a přesně toto zaznělo – woodcraft má v sobě velmi jedinečný důraz na malebnost…
To jsou ale hodně vnitřní prožitky na úrovni jednotlivce. Myslím si, že v Lize je i potenciál většího přesahu do společnosti. Třeba ve Skautu mi přijde, že společenská témata mají víc integrovaná do činnosti i metodiky. Stálo by za to tohle v Lize více rozvíjet?
Mně by asi přišlo hrozně fajn, kdyby v LLM byla atmosféra, že tohle je žádoucí. Když tam budou lidé, kteří chtějí organizaci rozvíjet a autenticky prožívají zájem o aktivní bytí ve světě kolem sebe, tak z toho můžou vznikat dobré věci. A celá organizace pak posiluje i nastavení jednotlivců.
V Lize vzniká nová enviroskupina. Máš tipy, kam by měla zaměřit pozornost, aby neduplikovala aktivity jiných organizací a našla si své specifikum?
Když nad tím přemýšlím, tak mě napadá, že tam je velký potenciál právě pro nějaké prožitkové uchopování ochrany přírody a pro práci, která propojuje seberozvoj s nějakou občanskou aktivitou.
To je zajímavé; mám pocit, že aby člověk více řešil environmentální témata, musí mít nejdříve nějaký osobní zážitek blízkosti přírody. Bez toho je to možná moc intelektuální.
Ono to jde i bez toho. Znám dobré aktivisty, kteří dělají skvělé věci a vlastně nemají nějaký silný spirituální nebo citový vztah k přírodě. Takže nechci tvrdit, že to nejde. Ale myslím si, že pro nějaké úplnější a zdravější lidství je to fajn. Mít trochu hlínu na rukou.
POEZIE
Je to dotek s živým světem kolem mě skrz prožitek krásy nebo úžasu, skrz smyslové vjemy, které chytám do slov.
Toto mě zaujalo i v kontextu tvojí poezie. Přišlo mi, že tvá sbírka Selské lesy je tím hodně prostoupená. Jak to cítíš? Je to čistě emoční věc, kterou dáváš na papír, nebo tam máš i nějaké intelektuální záměry?
Intelektuální moc ne. Když jsem se snažil psát hodně myšlenkovou poezii, tak to moc nefungovalo. Spíš je to v něčem spirituální. Je to forma kontaktu se světem jiným způsobem, než je čistě myšlenkové nebo analytické uvažování. A je mi v tom hrozně dobře.
Takže je to nějaký druh vnímání krásy skrz jazyk?
Jo, přesně. Je to dotek s živým světem kolem mě skrz prožitek krásy nebo úžasu, skrz smyslové vjemy, které chytám do slov. A snažím se to dělat tak, aby to spíš posilovalo tu mimorozumovou kvalitu, než aby ji to oslabovalo. Dělám to hlavně proto, že je mi v tom dobře. Je to jeden ze způsobů, ve kterých se cítím doma.
Užitečné odkazy
