Začnu tím základním, jak ses vlastně dostal k vandrování, k woodcraftu?
K woodcraftu jsem se dostal přes Neskenon a k Neskenonu jsem se dostal pro svoji předchozí skautskou činnost, takže vlastně už od dětství se pohybuji v těchto sférách, protože Neskenon se považoval za oddíl jak skautský, tak woodcrafterský – samozřejmě v dobách, kdy ani jedno nebylo povolené. A protože v Neskenonu se dělal woodcraft, skauting, indiáni i tramping, měli jsme k trampingu velice blízko. Jezdili jsme na Brdy, stavěli jsme si tam přístřešky nebo i sroubky.
Co že ses dal nejprve na skauting, k tomu tě přivedli rodiče?
Rodiče, ale hlavně můj děda, byli velcí sokolové, takže mě v šesti letech dali do Sokola, což mě velice nebavilo. Hledal jsem cestu, jak z toho zdrhnout, tak mě naši dali do skautu, a ten už mě naštěstí bavil.
Kolik ti bylo, když ses dostal do Neskenonu?
Do Neskenonu jsem se dostal v šestnácti, ale předtím jsem měl za sebou dva oddíly, kde se tábořilo, spalo ve stanech či pod širákem a podobně. Jedno byl takový utajený skautský oddíl, ten druhý byl v roce 1968 už legální. Ten utajený se tehdy jmenoval AZKG (podle Tělovýchovné jednoty, pod níž se schovával) a později se z něho stali skauti, tuším že středisko Šipka, ale tam už nemám informace.
Jestli se dobře pamatuju, byl jsi i náčelníkem Neskenonu?
Byl jsem náčelníkem tři roky, protože v Neskenonu tehdy bylo zvykem, že kmen vedli vesměs lidé během vysokoškolských studií a když dostudovali, tak to předali zase mladším.
Nejraději chodím v zeleném, což je barva všech, kteří se chtějí v přírodě nenápadně pohybovat – vidět a nebýt viděni, a zejména je to tradiční trampská barva, tedy pro mě důležitý prvek malebnosti.
V roce 1982 jsi stál u zrodu Společenství kmenů a ohnivců. To byl na tehdejší dobu poměrně odvážný počin, o co přesně šlo?
Neskenon měl docela propracovanou symboliku a systém motivace „indiánštinou“. Ale ta spousta tradic mě jako náčelníka docela svazovala. Cítil jsem, že něco bych dělal jinak, ale v Neskenonu to prostě nešlo. Potom jsem se seznámil s oddíly, které se pokoušely budovat něco po vzoru Neskenonu. Začal jsem s nimi spolupracovat a zkoušet s nimi dělat to „tak trochu jinak“, jak bych to dělal v Neskenonu, kdyby to šlo. Těch oddílů/kmenů přibývalo, chtěly taky dělat vigilie a udílet lesní jména, chtěly mít ohnivce. Začali jsme cítit, že se tomu musí dát nějaká pravidla, aby někde naše myšlenky příliš nepřekrucovaly. A tak vlastně z několika kmenů vzniknul Midewiwin. A protože to bylo v době, kdy zakládat nějakou organizaci oddílů by bylo o kriminál, tak jsme vytvořili „společenství ohnivců“. Myslím, že Midewiwin zanechal výrazné stopy i v Lize při jejím formování po roce 1989.
Na táboření ale nechodíš zrovna v indiánském. Proč?
Když něco dělám, chci to dělat pořádně a nemám rád parodie. A protože nosím vousy, což neodmyslitelně patří k mému trampskému a cestovatelskému stylu života, tak dělat ze sebe vousatého indiána bych cítil jako parodii. A proto raději chodím v zeleném, což je barva všech, kteří se chtějí v přírodě nenápadně pohybovat – vidět a nebýt viděni, a zejména je to tradiční trampská barva, tedy pro mě důležitý prvek malebnosti. Ostatně, každý vnímá onu proklamovanou „malebnost“ trochu jinak. Pro mě je malebnost zejména nezajíždět auty k týpím, když si mohu věci kousek odnosit, uvítat ráno východ slunce jako staří woodcrafteři (a nezpívat ranní píseň skoro v poledne), nešajnit večer mezi krásně osvětlenými stany studeným světlem čelovek a tak dále.
Tvoje první přezdívka byla Mlok, jak se z Mloka stal Čiksika?
V Neskenonu, tak jako jinde, byli starší a zasloužilejší členové vybíráni na zkoušku vigilií, po níž si mohli vybrat lesní nebo indiánské jméno. A protože tehdy byla ve kmeni velice populární četba Tecumseha, tak podle jedné postavy z této knihy jsem si zvolil nové jméno.
Mlok – přepokládám, že to je původně skautská přezdívka…
Ano, to bylo ze skautského období, když mi bylo nějakých třináct. Byl jsem připravovat slibový oheň a když přijeli ostatní, pořád jsem jim líčil, že cestou potkáme mloky, což se taky stalo, já dostal svoji první přezdívku a ono údolí za Řevnicemi oddíl pojmenoval „Mločí údolí“.
Tématem tohoto čísla je „myslící ruka“. Ty sice tvrdíš, že jsi v této kategorii odstrašujícím příkladem, ale ráda bych ti oponovala. Nemaluješ obrazy ani nevyrábíš věci na táboření, ale kdykoliv jsme měli někde na vandru problém s kolem, lodí nebo čímkoliv, obratem sis poradil a uměl to opravit. A navíc jsi fotograf a výborný grafik – kolik knih a zpěvníků jsi vlastně stvořil? Uměl bys to ještě spočítat?
Hodně… v knihovně je toho na šířku asi 1,80 m.
Je nějaká, která byla oříšek, nebo na kterou jsi obzvlášť pyšný?
No, tak pyšný jsem na ty knihy, kde jsem dělal nejen sazbu, ale byl jsem i autorem, což je Táboříme v týpí a příručka Toulavá country kytara. Obě knihy měly celkem asi čtyři vydání. Jinak zajímavá byla třeba kniha Seton v Praze, kterou napsal Biminiji. Tam se hodně spěchalo, dělal jsem tam sazbu za několik málo dní a musel jsem se vypořádat s desítkami dlouhých poznámek pod čarou a různou grafikou, tak to bylo taky zajímavé. A pak samozřejmě sazba zpěvníků, protože sazba not je něco velmi specifického, což zas tak moc lidí nedělá a co mě docela baví.
Tehdy byla ve kmeni velice populární četba Tecumseha, tak podle jedné postavy z této knihy jsem si zvolil nové jméno – Čiksika.
Ty jsi také stál u překladu Laubinovy knihy Indiánské týpí v roce 1978.
Laubin, to bylo velké štěstí, protože u nás jsme v té době měli o týpí informace pouze z obrázků v Setonově Knize lesní moudrosti. Jenže Seton tam nezdůraznil, že se jedná o dětské týpí na hraní a že ty rozměry se nedají jednoduše zvětšit a dělat podle toho třeba pětimetrové týpí, takže jsme zkoušeli víceméně slepé uličky a nebylo to ono. No a potom můj táta, který jezdil po světě na vědecké konference, mi z Ameriky přivezl Laubinovu knihu, což byla naprostá bomba. Z ní jsme zjistili, jak se má týpí správně dělat a stavět a že jsme to do té doby dělali špatně. S kamarádem Tarhou jsme se vrhli na překlad. Zprvu dost neumělý, protože jsme zápasili s angličtinou a první verze vznikla jen v několika exemplářích psaných na stroji přes průklepák. Později se to vydalo už lépe přeložené v rámci samizdatu a potom, na základě této knihy, jsem mohl napsat Táboříme v týpí.
Pamatuju se, že jsi v souvislosti s tím prvním, neumělým překladem zmiňoval nějakou překladatelskou perličku, co přesně to bylo?
Na to jsme naštěstí časem přišli, ale v knize byla vazba „Nowadays Indians“, čili současní indiáni, což jsme přeložili jako Indiáni kmene Nowadayů. Pak jsme naštěstí včas zjistili svůj omyl.
A co dělá Tarha, se kterým jsi Laubina překládal?
Tarha je o rok mladší než já, stále jezdí na vandry, občas se vídáme.
Čiksika na treku pod Mount Everestem, 1997
Když už jsi zmínil ty vandry: lyžuješ, jezdíš na kole a na vodu, na vandry, procestoval jsi kus světa. Které místo tebe nejvíce oslovilo?
Oslovil mě Řím, protože jsem tam rok žil, takže k tomu mám velice blízko. Oslovil mě taky Nepál, Káthmándú. To je místo, které si člověk buď naprosto zamiluje, nebo ho naprosto nesnáší. A já jsem patřil mezi tu první skupinu.
Co se týče tvého života v Itálii. Vím, že mluvíš plynně italsky, jak ses tam vlastně na rok ocitl?
Když jsem byl kluk, tak tam byl táta na rok na stáži na univerzitě. Byli jsme tam s ním celá rodina a kromě toho, že jsem tam chodil do školy, jsem tam chodil i do skautu, takže mám takovéto základy z dětství a od té doby se snažím si italštinu stále udržovat.
Já vzal krosnový nosič, na něj jsem přivázal kontrabas, vedle něho usárnu a vyrazil jsem s osadou. Dali jsme se dohromady a když se pak založila kapela Paběrky, tak jsem v hraní s nimi pochopitelně pokračoval. S kapelou jsme hráli nejen na pódiích, ale i u ohňů, jezdili na vandry, spali pod širákem.
Mluvíš italsky, německy, anglicky a rusky, jestli se nepletu?
No, tak k ruštině už se moc nehlásím, ale německy, italsky a anglicky mluvím. I když samozřejmě gramatika pro mě nikdy nebyla to nejdůležitější, takže asi nemluvím gramaticky úplně správně, ale domluvím se.
Vím, že rád ochutnáváš různé netradiční pochoutky, co nejbizarnějšího jsi v životě jedl? A je něco, co jsi ještě neochutnal a rád bys?
Nedávno jsem na Sicílii jedl mořské ježky, to bylo zajímavé, jinak samozřejmě různé červíky, broučky, kobylky. A z větších zvířat jsem ochutnal třeba pižmoně nebo bobra. Ještě bych rád ochutnal věci, které se u nás běžně jedly před staletími, to znamená veverky, vrány, kočky a podobně. Dřív to bylo běžné, ale dnes už je to nedostupné. Jinak jsem jako kluk dokonce jedl velrybu – v sedmdesátých letech se ještě dala v Praze koupit, což už málokdo ví. Ve Vodičkové ulici byl obchod Frionor, a tam měli mražené velrybí maso.
Léta jsi basistou kapely Paběrky, hraješ na kytaru, ukulele – po kom jsi tenhle talent zdědil?
Táta byl amatérský operní zpěvák a hrál i na piano. Zpíval velmi dobře, na rozdíl ode mě, já zpívám mizerně. A rodiče mě jako milovníci hudby kromě Sokola donutili chodit do piana, což bylo velice otravné, protože ta výuka tehdy nebyla vůbec záživná, takže jsem toho po třech letech nechal a až do patnácti jsem o hudbě nechtěl ani slyšet. Až potom, když se v oddíle hrálo na kytary, tak jsem se k tomu dostal zase zpátky. Navíc jsem si říkal, že když už nezpívám dobře, tak aspoň budu hrát na kytaru, zakousl jsem se do hry na kytaru, pak jsem chodil i dva roky i na klasickou kytaru, přibral jsem basu a další nástroje.
Jak ses dostal do Paběrků?
Do Paběrků jsem se dostal tak, že Marko Čermák, který už byl přesycen profesionálního hraní u Greenhornů, zakládal kapelu s pracovním názvem Lesní band a měl představu, že se bude jezdit na vandry a hrát. Sháněl basistu, který by byl schopný jezdit na vandry s kontrabasem na zádech. A kamarád Krisťák, jehož syn Rosťa Čapek alias Rendl byl v Neskenonu, mě Markovi doporučil. Domluvili jsme se, já vzal krosnový nosič, na něj jsem přivázal kontrabas a vedle něho usárnu a vyrazil jsem s osadou. Dali jsme se dohromady a když se pak založila kapela Paběrky, tak jsem v hraní s nimi pochopitelně pokračoval. S kapelou jsme hráli nejen na pódiích, ale i u ohňů, jezdili na vandry, spali pod širákem. Dneska už jsou lidi starší, takže kapela jako celek takhle nejezdí, ale stále hrajem.
Za ta léta, co tě znám, jsi nikdy nevyslovil nějaké vulgární slovo, a to ani v opravdu vyhrocených situacích – jak to vlastně děláš, že dokážeš za každé situace reagovat s grácií?
Nevím, nevím, jestli to není spíš doklad tvého horšího sluchu, protože občas mi taky něco uteče a občas mě něco namíchne. Ale snažím se vidět na věcech to lepší, ovládnout se a netrápit se problémy, kterých je v životě dost. Spíš se snažím radovat se z věcí kolem sebe.
Šlo ti během tvých cest někdy o život?
Musím říct, že jsem měl vždycky hodně kliku. Byl jsem dost dobrodruh, jezdil jsem stopem kam to šlo po Evropě, lezl sám po horách a byl jsem často v situacích, které by mohly být nebezpečné, ale i když jsem hodně riskoval, o život mi nikdy nešlo. Samozřejmě, viděl jsem na cestách pár medvědů, ale ne tváří v tvář. A zažil jsem i pár lavin, ale měl jsem vždy víc štěstí než rozumu, nikdy nepadaly přímo na mě, ale kousek vedle. Stejně tak jsme měli kliku v Neskenonu, že jsme si občas pouštěli pusu na špacír a naštěstí mezi členy a jejich rodiči nebyli žádní udavači, ač v té době bylo udavačů hodně, takže jsme tím naším ilegálním skautingem a woodcraftem docela dobře propluli.
Vím, že si poctivě vedeš deníky. Není to tak dlouho, co jsi na Kosáku vybalil čokoládu a slavili jsme tvoji 2500. noc v přírodě? Kolik jich máš za sebou k dnešku?
Na to se hned podívám… 2631 nocí v přírodě.
Ještě bych se chtěla dotknout tématu Ligy lesní moudrosti, jsi spokojený s tím, jak dnes Liga funguje, jakým směrem se ubírá?
Považuju za dobré, že jsou ve vedení mladší, aby Liga neustrnula. I když my starší máme samozřejmě představy, jak by to mělo vypadat, tak plně akceptuju, že to nemůže být podle nás, ale podle mladších. A ti do toho musí dávat to svoje, protože kdyby všechno určovali starci, tak by to nebylo dobré. To jsem zažil po roce 1989, když se obnovoval skauting. Tam těch starých činovníků bylo hodně a byli spíš brzdou. Na rozdíl od Ligy, kde to rozjížděli spíš mladší. Takže si uvědomuju, že by nebylo dobré být brzdou a ať to mladí dělají tak, jak oni umí a cítí, že by to mělo být. Navíc další věc je, že dnes obecně mají děti menší fyzickou zdatnost, nevydrží toho tolik a je nutné je víc zabavit než na ně klást velké nároky. Takže taková ta disciplína, fyzická náročnost a kázeň, co se objevuje ve Foglarových a Zapletalových knížkách, to by dneska už asi moc nefungovalo.
Myslíš si, že, je přesto nějaká hranice, za kterou by formát Ligy neměl jít, aby to pořád ještě byl woodcraft?
Aby to byl woodcraft, tak je potřeba ctít Setonovy ideje, musí tam zůstat Setonův cíl, byť ty cesty, jak k němu dojít, se mohou trochu lišit. Stále je důležité, aby to byl pobyt v přírodě. Woodcraft není o tom sedět doma a něco vyrábět. Pokud někdo netáboří, o víkendech nikdy nespí v lese a nezažil tyhle věci, tak to u mě není woodcraft.
Čiksiko, moc ti děkuji za rozhovor.
Kdo je Jiří Macek
Čiksika prošel za svůj život mnoha oddíly a kmeny, skautskými, tábornickými i woodrafterskými. Roku 1990 stál u zrodu obnovené LLM, která má díky němu výborně zpracovanou Knihu orlích per pro Malou lóži, je spoluautorem Svitku březové kůry, Ohniveckého wampumu, Šamanské praxe a různých samizdatových Zápisníků orlích per v rámci Midewiwinu. Dodnes je aktivním členem ÚROP.
