Rukodělná činnost k praktické lesní moudrosti patří a práce s nožem je snad vůbec jednou ze základních dovedností každého woodcraftera.
A proto jsem pro dnešek zalovil ve svých starších výrobcích a zkusím k tomu popsat příběh, jak jsme si krátili čas vyřezáváním ze dřeva. Při jednom našem osamělém putování Finským Laponskem před třiceti lety jsme se ženou čekali, až se vyprší nekonečná černá mračna a my budeme moci pokračovat v plánovaném přechodu pohořím Hammastunturi. Přístřeší nám tenkrát poskytl malý otevřený sroubek na břehu jezera. Po vysušení promoklých věcí a příjemném lenošením jsem pojal touhu využít plynoucí čas něčím užitečným. Ve dřevníku ležela polena z velmi prosmolené a voňavé borovice. Hustá léta a výrazná kresba dřeva přímo vybízela k nějakému výrobku. Seděl jsem před krbem a přemýšlel, co pěkného vyřezat. V mé mysli se náhle vybavily fotografie z jedné knihy věnované starým americkým srubům. Na obrázcích interiérů tam totiž často byla na krbové římse umístěna velmi realisticky vyřezávaná kachna ze dřeva, v životní velikosti. Většinou to byly již staré antikvární kousky, které se původně používaly jako nástraha pro lov kachen. Tyto téměř věrné kopie kachen se umístily na hladinu jezera a s pomocí provázku a olůvka či kamenu byly ukotveny tak, aby vytvářely malé hejno. Někde opodál se zamaskoval lovec vybavený vábničkou, kterou napodoboval hlasy onoho druhu kachen. Když kolem letící hejno zaslechlo zvuky svých příbuzných a na hladině spatřilo družky, snadno se nechalo zlákat a přistálo mezi nimi. Pak už lovci vyzbrojení brokovnicemi mohli začít lovit. Není divu, že je na mnoha starých dřevěných kachnách vidět spousta do povrchu zarytých broků.
Skrz dveře byl úžasný výhled na jezero, na jehož hladinu padal nekonečný déšť. Protější břeh byl lemován velkými kameny a řídkým borovým lesem. V něm se čas od času objevilo malé stádo pasoucích se sobů.
Náhle mi bylo jasné, co budu vyřezávat. Vzhledem k tomu, že jsme před sebou měli ještě dlouhou trasu divočinou, rozhodl jsem se pro výrobu dvou ptáků menší velikosti. Volba padla na typické obyvatele zdejší přírody – potápku roháč a potáplici severní. Měl jsem s sebou malý atlas ptáků, a tak jsem si s pomocí obrázků vytvořil základní siluetu a pak už jen postupně dotvářel celkový tvar a detaily.
Byly to dva pohodové dni – kvůli dostatku světla jsme se ženou seděli na špalcích hned u otevřených dveří, v krbu praskalo a teplo ohně nás hřálo do zad, srubem voněl horký čaj a k večeru dokonce došlo i na lívance s čerstvými brusinkami. Skrz dveře byl úžasný výhled na jezero, na jehož hladinu padal nekonečný déšť. Protější břeh byl lemován velkými kameny a řídkým borovým lesem. V něm se čas od času objevilo malé stádo pasoucích se sobů.
My dva jsme spolu za ten čas prohodili jen pár slov – užívali jsme si ticha a absolutní samoty. Zatímco moje dílo jen pomalu nabíralo tvar, žena z kusu borového polínka začala vyřezávat malou, asi tři či čtyři centimetry velkou kuličku – mimochodem, kdo jste si jen s pomocí nože nezkusil složit tuhle zálesáckou maturitu, tak vám to vřele doporučuji.
Pak se konečně začaly trhat mraky a když se k večeru nesměle objevilo slunce, věděli jsme, že zítra zabalíme batohy a vyrazíme dál.
Doma v polici knihovny teď máme vystavenou pěknou dřevěnou kuličku umístěnou v kusu starého dřeva, které leželo na břehu jezera. Vedle jsou dvě malé plastiky vodních ptáků. To vše nám připomíná onen pomalý čas, prožitý v poněkud nostalgické a zachmuřené atmosféře deštěm zmáčené severské tajgy.
