Zná to každý, kdo má nějaké rodinné či pracovní povinnosti. Na Kosáku je nejlepší signál na úbočí vrchu Homole, kde se my ze skupiny „musím se občas ozvat“ pravidelně potkáváme na lovu čárek. Jednou jsem se zrovna škrábala lesem vzhůru, když mi padl zrak na podivný předmět zapadlý v lesní hrabance. Nejvíc připomínal sekeru, respektive hlavu sekery.
Nedalo mi to, zaznamenala jsem si místo nálezu a poptala se známých. Všichni krčili rameny, ale mně ten předmět nedal spát. Zavolala jsem tedy svojí známé archeoložce, zda by artefakt neposoudila.
Když uviděla fotky, zajásala, že se možná jedná o bronzovou sekeru. Hned ji zajímalo, kde jsem ji objevila. Domluvily jsme se, že se staví a já jí předmět předám, protože tvarem to sice byla jednoznačně hlavice sekery, ale materiál byl kámen a vůbec byl ten artefakt takový podivný. Nebylo ani jisté, zda byl opracovaný lidskou rukou, jenže ten tvar byl tak dokonale sekyrový…
Když známá přijela, zůstala na předmět překvapeně hledět, jako prve já. To, co jí z fotky přišlo jako jednoznačný nástroj, už zblízka tak zjevné nebylo. Aby měla jistotu, vzala „sekeru“ na poradu ke svým kolegům a raději i geologům. Ortel kolegia byl jasný – jednalo se o hříčku přírody.
Tento výrazný kopec nese stopy lidského osídlení už od eneolitu, kdy se zde nacházelo výšinné sídliště.
Tady by mohl příběh končit, ale vlastně teprve začíná. Paní archeoložka totiž z nálezu zpočátku jásala i proto, že ve vrcholových partiích kopce Homole, který se dříve jmenoval Klunka neboli Klungerberg (681 m. n. m.), se nachází zajímavá archeologická lokalita. Rozhodla jsem se, že si o Homoli něco zjistím a čekalo mě překvapení. Tento výrazný kopec nese stopy lidského osídlení už od eneolitu, kdy se zde nacházelo výšinné sídliště. Pravěké osídlení tu bylo odhaleno náhodně v roce 1959, kdy těžaři nalezli v místním lomu kamenný nástroj z jemnozrnného pískovce o rozměrech cca 25 × 5 cm, na jedné straně zbroušený do ostří a na druhé do hrotu. Během následné skrývky zeminy z vrcholu kopce kvůli další těžbě bylo nalezeno velké množství zlomků keramiky, část kamenné motyčky, valoun k drcení obilí a pazourkový nástroj, což umožnilo datování lokality do pozdní doby kamenné. Na svoji dobu byl zdejší objev pozdně eneolitického výšinného sídliště opravdu významný. Dnes víme v západních Čechách o přibližně 13 takových lokalitách, ale v roce 1959 se jejich výskyt tak daleko na západ nepředpokládal a objev způsobil velké překvapení.
Homole je na východě obtékána Kosovým potokem, nad který se zvedá o plných 180 m. Na západě vrchol kopce přechází v plošinu o průměru asi 40 m, a právě zde se usídlili naši dávní předkové. Z geologického hlediska se jedná o zdaleka viditelnou čedičovou kupu, kde krystalickými břidlicemi proráží menší těleso hrubozrnného pegmatitu s krystaly muskovitu a berylu, přičemž krystaly místního muskovitu dosahovaly délky až 30 cm.
Jak už to u kopců vulkanického původu bývá, Homole se dostala i do hledáčku prospektorů. První doklady hornické činnosti jsou z roku 1482, kdy zde písemné prameny dokládají počátky dobývání drahých kovů, především stříbra, olova a zinku.
V roce 1571 získal na Homoli kutací práva Štěpán Šlik. Dalším těžařem, který tu pokoušel štěstí, byl Peter Ambacher z Plané, který zde v roce 1692 otevřel důl Nejsvětější Trojice, ale na zrudnění nenarazil a důl byl záhy opuštěn. Homole ale ještě veškeré své bohatství nevydala. V roce 1870 začali kříženečtí sedláci na Homoli těžit čedičový štěrk na stavbu silnic, který odtud rozváželi volskými spřeženími až k Tachovu. Místní čedič se na štěrk rozbíjel nejprve ručně, ale v roce 1911 tu byla vybudována strojní drtírna.
A když už jsem zmínila zdejší ložisko muskovitu – v severozápadním úbočí kopce otevřel v roce 1914 vídeňský fabrikant Karl Anderwald lom a později důl na vysoce kvalitní slídu, jehož hloubka přesahovala 50 metrů. „Kočičí stříbro“ bylo rentabilní, ale těžbu narušovaly průvaly důlních vod. Přesto byla těžba muskovitu po několik let významným zdrojem obživy místních.
Po válce se tu pokračovalo už pouze s těžbou čediče, která utichla v 70. letech. Homole se ale ani tehdy nedočkala klidu. Armáda ČSR v bývalém lomu vybudovala vojenské autocvičiště. To sice po revoluci zaniklo a areál zpustl, ale dnes je majetkem Plané a funguje opět jako autodrom.
A proč to vše vlastně píšu? Jednoduše proto, že mnozí z nás na Kosák každé léto jezdí. Mnozí z nás se také z už zmíněných důvodů pravidelně škrábou do svahu Homole. Třeba se nyní na tento zajímavý vrch, kde žili lidé už před pěti tisíci lety, budou dívat jinýma očima. Konec konců, první plužiny, tedy dávná políčka, se nacházela nedaleko „posedu“, tedy v místech, kde je signál nejlepší…
Druhý důvod je zásadnější – vlastně o nic nešlo, našla jsem jen kus železivce zajímavého tvaru. Jenže pravda je, že někdy takový náhodný nález umožní posunout vědomosti o naší minulosti. Takže na letošních výpravách nezapomeňte chodit s očima otevřenýma…
Velké poděkování za ochotu patří PhDr. Daně Stolzové.
Citované zdroje
Heppnerová, E.: Krajina kosího potoka a blízkého okolí. FFZU; Diplomová práce, Plzeň, 2022.
John, J.: Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách. Plzeň, 2010.
Prexl, J.: Michalovy Hory, nástin geologické stavby. dostupné z: michalovyhory.eu.
Šaldová, V.: Dvě nová výšinná eneolitická sídliště v západních Čechách. In: Archeologické rozhledy XXI, Praha 1960.
Vachová, S.: Mineralogie pegmatitů na Kluči u Filipové v Hrubém Jeseníku. PFUP; diplomová práce, Olomouc, 2013.
