Čím starší jsem, tím víc si všímám, že se mi nelíbí, kam lidstvo směřuje, na jakém základě funguje a jak jedná. Není to problém jednotlivce, ale celku – toho, že dnes jsou velkou motivací peníze, které získáváme soutěživostí, vypilováním jedné určité vlastnosti, za kterou poté budeme odměněni. Žijeme ve světě, kde je důležitý čas a produkce – vše se zdokonaluje, zrychluje, rok od roku urazíme více kilometrů za kratší dobu, stihneme vyrobit víc produktů za menší cenu, zvyšujeme výdělek státu, kola ekonomiky se točí rychleji a na nás jsou kladeny čím dál tím vyšší nároky. K čemu to?
Člověk se postupně oddaluje od přírody. Začali jsme se izolovat, zavírat do pohodlných krabic a soustředit se sami na sebe.
Asi všichni postupně začínáme cítit, že takhle to dál nejde. A pokud se nic nezmění, dlouho tady jako lidstvo nebudeme. Narušujeme harmonii, která na téhle planetě byla před tím, než jsme se jako druh přemnožili. Začínáme vidět, že vše souvisí se vším. Když vyhubíme jednoho malého tvora, zbavíme dalšího velkého tvora potravy a systém se začíná bortit. Proto je potřeba, abychom rozuměli světu kolem nás. Není potřeba do detailu vše vědět, ale uvědomovat si důležitost každého článku, abychom si ho vážili. Abychom měli v úctě každého tvora, ač je sebemenší, zdánlivě nedůležitý a myslící jednodušeji než my. To, že dokážeme přemýšlet v souvislostech a plánovat do budoucna, neznamená, že jsme pány tvorstva. Znamená to, že naopak máme příležitost chránit ostatní.
Člověk se postupně oddaluje od přírody. Začali jsme se izolovat, zavírat do pohodlných krabic a soustředit se sami na sebe. Ale není to naše přirozené prostředí – naše původní prostředí je v lese, v zeleni, kde můžeme čerpat síly a nacházet odpovědi na naše otázky. Tam se můžeme ohlédnout zpět a přehodnotit naše směřování, zvážit priority a změnit cestu. Změnit náš přístup k celému světu, abychom byli více ohleduplní vůči tvorům kolem nás, abychom sami sebe vnímali jako součást celku, potřebnou, ale ne nadřazenou. Tohle vědomí je nám často cizí, i když dnes sleduji na lidech mé generace, že jim buducnost není lhostejná. Proto bychom měli rozumět světu kolem nás a woodcraft nás k tomu vede – pomocí pobytu v přírodě a činů.
Důležitá je také výchova v kmeni – širším společenství lidí. Dříve lidé žili ve větších sociálních skupinách, kde se vzájemně znali, v kmenech, vesnicích apod. Tato sociální vrstva představuje důležitou sociologickou složku, která nás utváří, hledáme v ní přátele a podporuje nás. Dnes taková vrstva často chybí, nebo její funkci supluje škola či pracovní kolektiv, kde ale lidé mohou mít problém uvolnit se právě kvůli výuce nebo práci a s tím souvisejícím stresem.
Samotné sousloví „lesní moudrost“ ve mně evokuje úctu k harmonii, pokoru vůči světu a Vesmíru, který nás přesahuje.
Je skvělé, že existují lidé a filosofie, které se snaží o návrat do přírody a vyzdvihují prospěšnost pobytu v ní. Liga vychovává spoustu dětí, kterým se snaží ukázat, že důležité není sbírání levelů na hrách v telefonech, ale že to, co je může činit šťastnými, je skutečný svět kolem nás. Jde do ostrého kontrastu vůči dnešnímu pracovnímu trhu, který je postavený na úzké specializaci, na vložení obrovského množství času do konkrétního oboru, na který máme talent. To samo o sobě není špatné, ale pokud se pokusíme rozvinout něco, co nás nebaví, nemáme k tomu vlohy a máme z toho strach, může nám náš pokus přinést nečekané zkušenosti a posun v našem sebehodnocení, protože překonáme sami sebe (a třeba objevíme, že máme talent i na věci, u kterých bychom to nečekali).
Samotné sousloví „lesní moudrost“ ve mně evokuje úctu k harmonii, pokoru vůči světu a Vesmíru, který nás přesahuje. Zastavení, uvolnění, posunutí k lepšímu. Práci na všech složkách osobnosti, překonání sama sebe, svého chtíče a sobectví, pomoc druhým. Úsilí, které se vyplatí. Neboť nejdříve si musíme vážit sami sebe a poznat se, objevit své silné a slabé stránky a vědět o nich. Získat sebevědomí a vědomí o patřičnosti do celku. Do světa, který je tvořený živými tvory a rostlinami, které můžeme poznávat a být jimi fascinováni. Proto Lize děkuji, že ukazuje cestu harmonického rozvoje sebe, druhých a světa, neboť dnes je otázka trvalé udržitelnosti, vzájemné úcty a pochopení aktuálnější než dříve.
