Ohnivec svolává sněm a na Děčínsku je spousta soutěsek a žlebů, a tak jsem vždy vylezl na skálu a svolával sněm se vším všudy. Mělo to kouzlo.
Pro letošní první číslo časopisu Woodcraft svolil Bedřich Moldan, že v rozhovoru zavzpomíná na svoje mládí a léta minulá. Politik, publicista, ekolog a první ministr životního prostředí ČR je totiž i woodcrafter. Jak a kdy se to stalo? Dozvíte se na řádcích níže. Panu profesorovi, bratru Beďárovi, na tomto místě děkuji za možnost rozhovor uskutečnit.
Na úvod bych se Vás rád zeptal, z jakého rodinného zázemí pocházíte? Narodil jste se v roce 1935, takže jste vyrůstal za války…
Můj táta byl vrchní policejní rada a vystudovaný právník. Za války byl šéfem policejního komisařství v Košířích. Byl mírné povahy, a tak úplně nechápu, proč se dal k policajtům. Byla to složitá doba; čeští policajti nad sebou měli dozor z říše a situace byla nebezpečná. Bydleli jsme v domě na Plzeňské třídě (už nestojí, po válce byl zbourán) a pamatuji si, že nám jezdily pod okny tramvaje. V přízemí byli umístění policajti, my bydleli v 2. patře a nad námi ještě byli esesáci. Maminka byla tou dobou v domácnosti, i když měla vystudovanou FF UK. Já jsem byl takový dítko, na konci války mi bylo teprve deset a měl jsem jen pár přátel. Nemohu zapomenout na jeden výjev, kdy se v prvních poválečných dnech valil naší ulicí dav, který hnal Čecha, považovaného za kolaboranta. Později jsem se dozvěděl, že byl zabit, a přitom byla informace o jeho kolaboraci mylná.
Jak jste pak žili po válce?
I přes konec války nebyla v rodině veselá atmosféra. Hned po válce policajti a další složky procházeli očistným řízením (pro veřejnou správu ji prováděly tzv. očistné komise). Můj táta tím snad prošel bez ztráty kytičky, ale byl pak přeložený do Děčína. Dali mu pozici šéfa bezpečnostního referátu na Národním výboru, ale těžce to snášel a situace byla náročná. Bezpečnost se musela vypořádat nejen s poválečným stavem země, ale i s falešnými hrdiny. Měli na rukách pásky Revoluční gardy, ale my je překřtili na Rabovací gardy. Tátu pak dali do předčasné penze. Maminka tak šla do práce, učila na různých školách češtinu, zejména cizokrajné studenty. Bratr se relativně brzo oženil a zmizel mi tím, že se odstěhoval se do Varnsdorfu. Já jsem chodil v Děčíně na gympl, než je všechny zrušili a já musel přejít do jednotné školy. Do třetice jsem změnil školu, když jsem se vrátil na děčínský gympl (maturita se skládala v septimě), který byl obnoven. A tam jsem potkal kamarády – díky kterým jsem se seznámil s Klenem.
Jak důležité bylo období dospívání?
Určitě nejdůležitější období. Dobře jsem fungoval a spoustu mne toho formovalo. Byl jsem tehdy předseda třídy a organizoval se svými dobrými kamarády společenský život na škole. Na gymplu jsme drželi pohromadě, maturovalo nás 21 z 25 a jezdili jsme se třídou například na hory. Tehdy bylo běžné, že se zarezervovala chata a stačilo si jen sehnat pedagogický dozor, i když ten se většinou jen svezl. Na gymplu jsme taky pořádali mnoho večírků. Na jeden jsme si např. nastudovali, sehnali rekvizity (poklice od hrnců, nářadí atd.) a zinscenovali šavlový tanec za doprovodu hudby Arama Chačaturjana. No a pak jsem potkal Klena. Přátelé Ivan Studničný (Bivoj) s Milanem Kalušem se s ním znali přes katolické skauty a mne jako svého kamaráda pozvali do Klenovy woodcrafterské skupiny na společný program. V partě s námi byli ještě dva mládenci, Honza Kozák s přezdívkou Malý Honza (byl o trochu mladší než my) a Sváťa Novák. Tomu jsme říkali Bojko.
Chodili jsme s ním na lesní brigády, měřili jsme průměr různých stromů, mapovali, co kde je, co čemu svědčí. Podnikal toho s námi hodně, dokonce jsme i sázeli stromy. Měl o přírodu až rodičovskou péči.
To byl kmen Vycházejícího slunce Děčín?
Ano, bylo nás pět kluků a Klen. Jednou Klen přišel a říká: „Klucí, běží se přespolní závod v Děčíně, někdo to organizuje a my se přihlásíme!“ Ten závod na 5 km jsem vyhrál, čímž začala moje sportovní kariéra. Dotáhl jsem to na pár výher (přeborník Severočeského kraje v běhu na 1000 m) a byl jsem členem sportovního klubu Lokomotiva Podmokly. Přiznám se, že mne bavilo závodit, ale jinak jsem to moc neprožíval a v zásadě netrénoval. To už jsem spíš chodil v kovaných botách po horách a fyzičku jsem měl z našich výletů a výprav. Ale zase jsme se díky tomu při Závodu míru dostali do kontaktu se závodícími Angličany, které jsme vzali na výlet na Pastýřskou skálu. Musel jsem to pak jít vysvětlovat a žehlit na místním výboru ČSM. Moje účast na závodech skončila na mistrovství republiky ve Zlíně (tehdy Gottwaldov). Přijel jsem z tábora v Tatrách hladový a trochu vyčerpaný náročným táborovým programem. Klen byl vegetarián a táborová kuchyně byla očistným zážitkem. Na závodech jsem doběhl jako poslední a tím jsem skončil. Mimochodem, nedávno jsem koukal na film Zátopek. Vzpomněl si u toho, jak moc jsem si v tretrách ničil nohy.
Jak často jste něco podnikali?
Každý víkend nebo každý druhý. Doma jsem se moc nezdržel. S Klenem jsme chodili po různých výletech. Jezdili jsme hlavně na Křinici (tehdy se dala ještě pít), moc lidí tam nebylo a když jo, tak spíš Němci. Plavili jsme se taky v pramicích po Kamenici. Dnes už je to krásné místo, ale tou dobou to byla smradlavá řeka plná odpadu z papíren… bylo to hrozné. Hlavní ale byly tábory, ty se Klenovi povedly. Měli jsme sněmy, na to si vzpomínám docela dobře – byl jsem totiž ohnivec. Ohnivec svolává sněm a na Děčínsku je spousta soutěsek a žlebů, a tak jsem vždy vylezl na skálu a svolával sněm se vším všudy. Mělo to kouzlo. U Hřenska jsme jednou v trojici já, Milan a Bivoj zkoumali jeskyně. S baterkami jsme je prolézali a zkoumali to „nic“, co tam bylo. Najednou slyšíme zvenku hlasy, spíše volání. Venku na nás čekali pohraničníci v zimním oděvu s lyžemi a samopaly. Říkali jsme, že nejsme pašeráci ani nic podobného, ale i tak nás donutili jít na velitelství ve Hřensku, kde začal tvrdý výslech. Nejdříve vyslýchali Bivoje. Svlékli ho do naha, jestli nemá někde něco ukryto. Postupně byli méně důslední a já už si nemusel sundat ani bundu. Uplynulo několik hodin a vyhodili nás o půlnoci do prudkého deště. Čekal nás tak 18 km noční pochod do Děčína.
Když zůstaneme u Klena, bývá zmiňován jako „osvícený lesník“ a člověk s myšlenkou woodcraftu v srdci.
Do Klenových různých lesnických teorií jsme úplně neviděli. Ale chodili jsme na lesní brigády a jisté je, že to byl pěstitel lesa. Měřili jsme průměr různých stromů, mapovali, co kde je, co čemu svědčí. Podnikal toho s námi hodně, dokonce jsme i sázeli stromy. Měl o přírodu až rodičovskou péči. Jednou nás zavolal: „Klucí, já jsem dostal povolávací rozkaz – do komunistický armády já ale nepůjdu. Mám baťoh a dva kufry a jdu pryč…“ Ozval se až po několika letech z emigrace, z Kanady. Do té doby jsme ani nevěděli, jak dopadl.
Kmen jste po Klenovi převzal vy a následně jste odešel na studia. Jaké bylo toto období? Co Vás tehdy naplňovalo?
Když jsem byl v Praze, měli jsme několik sněmů na Křivoklátsku. Scházeli jsme se ve vytěženém malém lůmku u Benešova luhu.
Roku 1953 jsme ještě měli pár táborů, ale potom jsme všichni z Děčína odešli. Ani doma to nebylo ono. Táta byl ze všeho dění špatnej, maminka měla starost o domácnost a já se staral o studia analytické chemie na Matfyzu. Domů jsem se vracel jen na víkendy. Jen tak tak jsem vycházel s penězi, ale měl jsem aspoň prospěchové stipendium, i když velmi malé, a dostával jsem něco od rodičů. Ale kmen Vycházejícího slunce fungoval dál a přibírali jsme další členy, třeba Bohouše Urbánka. Když jsem byl v Praze, měli jsme několik sněmů na Křivoklátsku. Scházeli jsme se na takovém zajímavém místě ve vytěženém malém lůmku s průměrem cca 10 m. Bylo to u Benešova luhu, místo už je zarostlé stromy. Trochu jsme byli v kontaktu s Mahykanem a dalšími woodcraftery, nejvíce s bývalými členy Kruhu, se kterými jsme utvořili Kmen Větru. V Praze jsme se např. potkali s Černými havrany, Honzou Kamenickým. Vždy jsem ho měl za úžasného člověka a měl na nás velký vliv.
Říká se, že v 60. letech se začínalo společenské klima oteplovat. Co jste prožíval tehdy vy?
Ještě něco musím zmínit, co je důležité. Než nastalo Pražské jaro, jsme měli partu, se kterou jsme založili něco, co bych nazval společek. To vzniklo tak, že jsem jednou diskutoval s kamarádem kolegou Zdeňkem Turkem o tom, že komunisty nemáme rádi, marxismus nebereme, co jiného ale? Takže jsme se rozhodli, že dáme dohromady skupinu – společek, kde jsme se vzdělávali ve filosofii. Sehnali jsme knížku českého filosofa Františka Drtiny Úvod do filosofie. Občas jsme se také dostali k překladům originálů děl zahraničních filozofů, nejenom k výběrům a přehledům. Byl to takový náš filozofický seminář.
Ovlivnila mne v tomto směru ještě jedna věc. S kmenem jsme jezdili na mnoho výletů. Jeden rok jsme se rozhodli, že místo tábora uděláme puťák nad Belou na Slovensku. Z Ružomberku přes Velkou Fatru. Dopadlo to neslavně. Po noční jízdě vlakem, s baťohy nabalenými věcmi tehdejší doby a kvality, to bylo v teplém letním dni namáhavé. Jeden z chlapců to těžce snášel, zkolaboval a my všichni kvůli špatné vodě a úpalu postupně taky. Mne pak odvezla sanitka do Ružomberku, kde mi dali najíst a nechali mne odpočinout. Všichni mezitím už byli pryč a já si vzpomněl na nedosažený cíl výpravy. Vybaven naprosto úžasnou mapou (mapa silnic a dálnic ČSSR) jsem se vydal po silnici z Ružomberku do Banské Bystrice, že se odtud dostanu Prahy. Chtěl jsem stopovat, ale bylo mi divné, že po takové silnici nejelo žádné auto. Postupně se z široké silnice stala horská cesta, až jsem došel do vesnice Liptovská Revúca. Už byl večer a já si řekl, že se tam někde v nějakém statku utábořím. V jednom mě přijali a dali mi najíst. Ujal se mne takový mladý muž a začal se mnou rozprávět (až později mi došlo, že to byl student teologie a měl ke mně přednášku z textu Jacquese Maritaina). Na mne to udělalo dojem, od té doby se cítím být po filosofické stránce katolík. Kniha Traja reformátori od J. Maritaina vyšla roku 1947 v Trnavě.
Ještě se vrátím k předchozí otázce. Jak jste vnímal období před pražským jarem? Tehdy se začali scházet skauti i woodcrafteři s nadějí na obnovu.
My jsme zůstávali v kontaktu na bázi kmene Vycházejícího slunce a tou dobou jsem už znal Láďu Hejdánka a Jiřího Němce, k němuž jsem chodil na semináře. Poznal jsem další přátele, například Honzu Sokola. Já jsem nikdy neměl ani k pražskému jaru ani k Chartě moc velkou důvěru. Soudil jsem, že v rámci komunistů se nedá moc reformovat. Se ženou na to máme stejný názor, protože ona zažila všechny profesory, které vyhazovali v 50. letech a kteří se pak vraceli. Jednoho dne jsme se se ženou domluvili a pozvali k nám na Hanspaulku woodcraftery a skauty. To se pak i opakovalo. V červnu, když rozkvetly růže, jsme pořádali takovou garden party. Byl jsem v kontaktu s prozatímním náčelnictvem LLM, dostal jsem na starost Svitek a spolu s Ctiradem Švehlou – Bobrem (Ligový ohnivec, který krátce poté s rodinou emigroval na Nový Zéland) jsme vypracovali strojopisnou verzi Svitku a Mistrovství, které pak nechal rozmnožit Vladimír Kysilka – Los. Ale hlavní tahouni obnovy Ligy byli jiní.
V 70. a 80. letech jste se začal zaměřovat i na aktivity, které směřují k zájmu o klimatickou změnu a ničivé důsledky naší civilizace na životní prostředí. Kdy to vše začalo?
Jak jsem zmínil, vystudoval jsem analytickou chemii. Po dokončení studia jsem dostal umístěnku, kam mám nastoupit do práce. Měl jsem jít do továrny Spolana Neratovice. Kamarád měl umístěnku na učitele na Praze 6. Naštěstí jsme si to prohodili a já jsem tak chytře nastoupil jako učitel na Břevnově, na krátkou pedagogickou praxi. Pak jsem byl na vojně a poté v laboratoři v Ústředním ústavu geologickém, kde jsem potkal Ivana Rubešku. Já jsem si tehdy dělal kandidaturu a v akademické literatuře jsem našel novou metodu výzkumu – atomovou absorpční spektrofotometrii. Spolu s kolegy jsme dali dohromady poměrně primitivní přístroj, díky kterému. jsme byli schopni stanovit některé prvky, které se jinak zjišťovali těžce. To bylo někdy v letech 1962–63. Udělali jsme s tím velký dojem a hned jsme o tom také s Ivanem napsali knížku, která vyšla česky a anglicky.
Rozhodli jsme se, že o této výzkumné metodě uspořádáme světové sympozium. Podařilo se nám ho zorganizovat v roce 1967, naštěstí v uvolněnější době, takže nám do toho nikdo (až na jeden pokus) nehodil vidle. Bylo to nesmírně podstatné, seznámil jsem se tam se zahraničními kolegy, kteří pochopili, že jsme tu izolovaní a bez soudobé literatury. Začali mi tedy posílat různé časopisy, např. The Ecologist či New scientist. Ke konci 60. let jsem v New Scientist četl článek Michaela Greena, který napsal knížku Runaway World. Bylo v ní zmíněno něco o ekologických problémech. V Ecologist vyšel v roce 1972 článek A Blueprint for Survival. A tam jsem narazil na studii Meze růstu. Jeden z mých kolegů mi ji v roce 1972 přivezl z Londýna a já ji poté na chalupě přeložil. S Římským klubem jsem se sice dostal do kontaktu až později a jen tak povšechně, ale toto dílo na mne mělo zásadní vliv a nakoplo mne to v zájmu o ekologii.
Ekologická sekce…
S tím začali kolegové biologové z Třeboně, že by bylo dobré založit ekologickou společnost, ale v půlce 70. let na to nebyla doba. V roce 1978 už Ekologická sekce ideologicky prošla, a to pod Biologickou společností ČSAV, jejíž předsedou byl prof. Emil Hadač a já místopředsedou. Ekologická sekce se vyznačovala tím, že měla od začátku multidisciplinární charakter. Její členové byli z různých oborů (právníci, lékaři, hydrologové, lesníci, biologové, zemědělští inženýři…) a já této společnosti vděčím za možnost spolupracovat s právníkem Václavem Mezřickým. Milníkem pak byla slavná zpráva pro Lubomíra Štrougala o stavu životního prostředí, kterou Ekologická sekce vypracovala na konci roku 1983. I díky tomu, že text zprávy unikl na západ a vysílala jej Svobodná Evropa, se lidé v Československu dozvěděli, že životní prostředí u nás je v katastrofálním stavu.
V 90. letech bylo životní prostředí v tak špatném stavu, že i veřejnost žádala, aby se s tím něco udělalo. Díky tomu se mi podařilo připravit klíčové zákony a životní prostředí se od té doby oproti roku 1990 značně zlepšilo.
Na přelomu 80. a 90. let jste se během sametové revoluce vrhl do politiky. Jak jste se stal ministrem?
Ministrem jsem stal tak, že si mne 3. prosince 1989 (byla to neděle) pozval předseda české vlády František Pitra a řekl mi, že dosud nemáme ministerstvo životního prostředí, ale že vláda je chce vytvořit, a jestli bych chtěl být ministrem. Následně mne pozvali na vládu a jmenovali mne zatím ministrem bez portfeje. Dostal jsem dvě kanceláře a mohl jsem nabrat čtyři lidi. Česká národní rada to musela schválit a od 1. ledna to mělo začít fungovat. Vše se mi to naštěstí podařilo zorganizovat. Část členů Ekologické sekce pak vytvořila kádr ministerstva životního prostředí. V 90. letech bylo životní prostředí v tak špatném stavu, že i veřejnost žádala, aby se s tím něco udělalo. Díky tomu se mi podařilo připravit klíčové zákony a životní prostředí se od té doby oproti roku 1990 značně zlepšilo. Ovzduší je však stále nejkritičtější faktor.
Lidi si nicméně všimli, že situace se zčásti stabilizovala, aspoň na slušný evropský průměr. S klesajícím zájmem lidí klesla i politická odvaha dalších ministrů. Dneska máme rok 2024 a životní prostředí je na stejné úrovni co v roce 2004/2005, což je mi líto. Nové tendence vyjádřené Zelenou dohodou pro Evropu (Green Deal) zde nejsou brány dobře. A proč? Ve zkratce, málokdo jim rozumí a čelní politici tomu nefandí. Nikdo nebere ani ony tendence, ani životní prostředí za svoji prioritu.
Chtěl byste něco vzkázat na závěr?
Ano, že se stále cítím woodcrafterem i ve svých 88 letech. Když mi bylo 17–18, tak mne woodcraft oslovil a dodnes patří do mého života, stejně jako ty další životní milníky, co jsem zmínil. Dospívání je podle mne doba naprosto klíčová, protože tehdy si člověk vytváří názor na svět. A jako důkaz – my jsme tím pořád ovlivnění a chalupu na Šumavě vedeme jako rozšířený woodcraft. Není tam vodovod, elektřina, žádný bazén. Když přijdou známí, říkám jim – „to je rozšířený woodcraft.“ Nikdy jsem nic jiného nehledal a nenašel.
Děkuji za rozhovor.
Bedřich Moldan
*srpna 1935, Praha
Český geochemik, ekolog, publicista a politik, který sehrál významnou roli při tvorbě české ekologické legislativy po listopadu roku 1989 a je označován jako jeden z nejvýznamnějších představitelů české resp. slovenské environmentální školy. Je světově uznávaným odborníkem v oblasti analytické chemie, biochemie a životního prostředí. Svou rozsáhlou pedagogickou, publicistickou, politickou i diplomatickou činností zásadně ovlivnil několik generací environmentalistů a významně se podílel na nastavení právního systému ochrany životního prostředí v České republice. (Zdroj: Wikipedie)
